Dovolená trochu jinak:GR 221 Malorka

Vyslyšela jsem přání své sestry, která si oblíbila v posledních letech turistiku a rozhodla jsem se nachystat dovolenou trochu jinak. Musím uznat, že i my s Miškusem raději trávíme dovolené aktivně, tak se nám nápad překonat GR 221 líbil. Nejdřív jsem hledala vhodné trasy v Evropě, které by dokázaly skloubit turistiku i koupání u moře. Vzhledem k tomu, že už jsem Mallorku znala a mám pláže a jídlo moc ráda, byla volba docela jasná. Naposled jsme si zkusili kousek GR 20 na Korsice a musím říct, že dát tento trek celý, bude chtít ještě notnou dávku tréninku:-). S termínem jsme trochu bojovali, neboť já jsem chtěla později v červnu, kvůli teplému moři a ostatní chtěli zase příjemné počasí na přechod hor, tak ať se tam neupečeme. Nakonec teploty byly akorát v průměru cca 24 stupňů polojasno, jednou nám trochu poprchalo, ale nic velkého a dvakrát byl smažák 27 stupňů jasno (což se povedlo chytit zrovna u moře a pak jednou v terénu a to bylo opravdu trochu nepříjemné).

RYCHLÝ PŘEHLED

Termín: 24.05. - 03.06.2021

Letenky: Ryanair, 3.100 Kč osoba/tam a zpět, letenka typu jedno příruční zavazadlo (batoh do 10 kg) a já jsem měla přikoupené jedno na odbavení, kde jsme museli dát trekingové hole. Ty nelze přepravovat v letadle.
Místo odletu a příletu: chtěla jsem oblíbené Katowice, ale nebyl termín na květen, tak Vídeň.
Ubytování: Booking.com a první ubytování na přímo Aparthotel Don Camillo, který vyšel levněji něž na Bookingu. Booking má někdy problém s nabídnutím ubytování pro 3 osoby, kdy nedokáže řešit přistýlku na pokoji a nabízí tak 2 dvoulůžkové pokoje, kdy cena za ubytování výrazně stoupne.

Ze začátku trochu k situaci ohledně cestování s COVID 19. Měli jsme obrovské štěstí, že Baleárské ostrovy byly na našem semaforu oranžové, tudíž nepředstavovaly takové riziko nákazy a byly i zjednodušené podmínky pro návrat bez karantény. Před odletem jsme museli na PCR testy, společnost Ryanair po mě chtěla dokumenty nahrát, že máme certifikát na negativní PCR test. Nejdřív jsem myslela, že mě systém bez nahrání dokumentů neodbaví, ale nakonec to pustí i bez nich. Každopádně na letišti je již vidět chtějí. PCR testy jsme provedli ve Fakultní nemocnici v Olomouci, kde jsme si rezervovali čas na sobotu ráno a letěli jsme v pondělí odpoledne. Testy musí být nejpozději 72 hodin před odletem. Miškus jako starý nervák, že musí někam jít a proč musí cestovat, když je COVID atd. byl nakonec mile překvapen. Paní, co nás testovala byla skvělá, popřála nám krásnou dovolenou a vše bylo za 2 minuty komplet hotovo. Vyplnili jsme formulář, kam chceme zaslat certifikát o výsledku a mazali domů. Certifikáty nám přišly druhý den jako negativní, udělala jsem check-in a ještě jsme vyplnili příjezdový formulář pro vstup do Španělska a QR kód přišel obratem. Na letišti jsme pak předkládali test, QR kód a letenku. Jakmile jsme to ukázali u odbavení, tak jsme dostali lístek, že jsme prověření a už to ukazovat nebylo potřeba. 

Něco málo k popisu treku GR 221. GR 221 je vícedenní trek, který překonává pohoří Serra de Tramuntana na západě Mallorky, měří asi 120 km, překonat jej trvá 6-8 dní a jeho převýšení čítá asi 5.000 metrů, jde tedy o jeden z jednodušších přechodů hor. Pokud si někdo chce vyzkoušet, jak přejít pohoří s batohem na zádech, je tento trek pro začátečníky ideální. My se považujeme za sportovce, ale nemáme zkušenosti s chůzi po horách s plně naloženým batohem. Chtěli jsme tedy vyzkoušet variantu "ultralight". Soňa měla batoh 33l Lowe Alpine (váha 900g), trekové hole Fizan, já jsem měla 35l Lowe Alpine (1000 g), trekové hole Salewa a Láďa měl 40l + 5l Deuter (1500 g) a běžecké hole Dynafit. Soňa si koupila hydrovak na 2 litry, já na 3 litry a Láďa měl na 2 litry. Musím uznat, že jsem s tím 3l měla velké oči, na 2l by mi úplně stačil. Než jsme odletěli, tak jsme kompletně batohy 2x - 3x přeskládali. Vyhodili jsme vše nepotřebné, co by přidávalo zátěž na zádech. U mě letěli ven z batohu asi 2 trička a 2 kraťasy a nyní můžu říct, že toho mohlo letět ještě víc. Měla jsem sbalených 5 triček a jedno tílko, které jsem nepoužila. Trička jsem měla všechny funkční až na jedno bavlněné, které se hned propotí. To bylo jen jeden den na parádu. Měla jsem velmi lehkou nepromokavou šusťákovou bundu Dynafit, kterou používám na běhání a tu jsem v dešti využila. I když prší, tak je v tomto období teplo, tak není potřeba se navlékat. Měla jsem 4 kraťasy, 1 funkční tričko s dlouhým rukávem a 1 delší kalhoty. Použila jsem je, ale zas popravdě, ani jich nebylo potřeba. Člověk se hned prvním výstupem po ránu ohřeje. Na sobě jsem měla při odletu sportovní tepláky a mikinu a to bylo moje hlavní oblečení po treku, kdekoliv na večer:-). 

Co je důležité popsat je chůze tzv. na lehko, kdy ale musíte spát někde v ubytování a chůze s karimatkou, stanem či plachtou, kdy se nemusíte ohlížet na ubytování. Každá varianta má své pro i proti. Pro mě chůze se spaním venku představuje sice zážitek, ale bez sprchy se obejdu jen pár dní, cca 2:-) a pak o to je těžší batoh, který by zřejmě odedřel Miškus a to jsem nechtěla. Navíc jsme trošku pohodlní a máme rádi snídani a pohodičku atd., takže jsme to pojali hodně dovolenkově. Negativum této varianty je, že holt musíte dojít do ubytování, ať cokoliv bolí, či už prostě nemůžete. Nelze rozbalit stan a udělat si pohodičku, musí se makat a rozplánovat cestu do možného ubytování. Na to je naštěstí GR 221 naprosto pohodlná, protože prochází řadou měst. Ještě musím poznamenat, že bylo štěstí, že jsme měli trekové hole. To byla obrovská pomoc. Já jsem v podstatě batoh do kopce odtáhla díky holím. Trochu s nimi byla sranda na letišti, protože jsme je zabalili do igelitové tašky a moje hole nebyly tak rozložitelné a vypadalo to celé jako zbraň. Několikrát jsem odpovídala na otázku, jestli nebudu střílet:-)... Tak asi tolik o přípravě a jdeme na to etapu po etapě.

Z letiště v Palmě, kdy jsme přiletěli v 15:00 hod. jsme jeli autobusem na autobusové nádraží do centra, kde jsme počkali na autobus do Andrax a následně do Sant Elmu. Vzhledem k tomu, že jsme si stáhli jízdní řády, tak nám to pěkně navazovalo. Zde jsme měli vtipně nejlevnější ubytování, které toto městečko nabízelo a to ve 4 hvězdě, která byla levnější než hostel (každopádně v česku spíš průměrná 3 hvězda). Oni to ve španělsku mají trochu s těmi hvězdami jinak, ale to už jsem si zvykla. Každopádně nás překvapilo, že nošení roušek bylo poctivé opravdu všude ve městech i vesničkách, kromě pláže a restaurace. Do Sant Elmu jsme přijeli po šesté hodině. Miškus jako fanoušek moře a ráchání, do něj hned skočil a my jsme šly se ségrou obhlédnout místní restaurace. Městečko Sant Elm, které je výchozím bodem GR 221 je maličké s příjemným přístavem, ale moc toho tu na vidění není. Večer se nám povedlo sehnat výbornou restauraci s mořskými plody a těstovinami, takže celý tým byl spokojen. Ono to vypadá jednoduše, ale domluvit se se všemi, co chtějí jíst a kam půjdeme je pro mě horší než naplánovat GR 221. Klasická odpověď, nevím, mě je to jedno, já se najím všude. Pak si sednete a začínají problémy. Cena za jídlo Miškus, Soňa začne vykládat, co by na restauraci změnila a já se musím přiznat, že se vyhýbám mořským plodům na talíři. Nakonec všichni byli spokojeni, protože bylo pivoooo. 

1. ETAPA: SANT ELM - ESTELLENCS (26 KM, 1400 M PŘEVÝŠENÍ, 24 STUPŇŮ JASNO)

A je to tady nachystali jsem se na první etapu. Miškus se večer předtím nadšením picnul, kdy vypil asi 2 piva a v restauraci vypil za sebe i ségru Limončelo. Večer sušák a ráno hybaj na hory:-) Naplnili jsme hydrovaky na cca 2 litry, zašli si na snídani, což byla vždy obrovská výhoda a v malém krámku u cesty si koupili svačinu. Čas začátku 8:30 a to dostali už ode mě vyhubováno, že jdeme pozdě. Miškus se pomalu balil a ségra je po ránu jak mlezivo:-).. Věděli jsme, že podle různých průvodců na internetu máme před sebou cca 10 hodin cesty. Estellencs je v podstatě první město, kde se dalo přespat. Z města Sant Elm není cesta skoro vůbec značená. Nebýt ségry, která měla staženou mapu Mallorky offline na Mapy.cz, tak jsme byli dost často v koncích. Za městem cesta stoupala lesíkem nahoru nad moře s výhledem na ostrov Sa Dragonera. To byl první výšlap, ale ten jsme si užívali. První krajinky byly u La Trappa. Jediný šok byl asi naložený batoh a představa, že s tímhle to půjdeme celé. Po krásných výhledech nad městem, jsme se dostali na příjemnou pohodovou cestu skrz hory a v dálce viděli první pořádnou horu, kterou musíme před Estellencs překonat, a to Mola de s´Esclop. Opravdu nikterak dobře značená cesta způsobila, že jsme před výstupem odbočili špatně. Mysleli jsme si, že vidíme mužíčky a zřejmě jsme je jen chtěli vidět:-).. Vydrápali jsme se křovím a malou cestičkou ke skále a zjistili jsme, že cesta vede na druhé straně skály. Tak jsme raději zvolili sestup dolů a trefit znovu GR 221 na offline mapě. To se ukázalo jako nejlepší nápad. Cesta dolů byla s nadávkami a jedním zraněním, kdy mi podjela suť a sedřela jsem si zápěstí v místě, kde jsem bohužel držela hůl. Přišlo rychlé ošetření v podobě náplasti a znova výstup. Tentokrát byl výstup daleko delší a těžší. Slunce pralo do zad. Bez kšiltovek by to nešlo. Pod stromem jsme si dali mini přestávku na oběd, cca 20 minut a protože jsem zchladla, tak jsem je hnala zase v před. Miškus si drtil svoje tempo cca 11 min/km do kopce a my se ségrou jsme si šlapali dle sebe, jinak by nás odvařil. Nakonec jsme překonali výstup a pomalu klesali do města Estellencs. Přišli jsme na hotel asi v 17:30. Byli jsme dost unavení, ale zvládli jsme to v lepším čase než jsme doufali. Městečko Estellencs bylo maličké, cca 200 obyvatel a obchod zavíral v 18:00 hod., tak jsme si stihli něco nakoupit. Udělali jsme však chybu, protože jsme si mysleli, že si dáme v restauraci večeři a bohužel nikde v rámci COVID 19 nevařili. V jednom hotelu, jen pro hotelové hosty. Náš hotel Nord byl malý a příjemný. Paní majitelka s námi komunikovala skrz WhatsApp, tak jsme se ubytovali v pohodě, včetně předání klíčů. V hotelu jsme byli skoro sami. Dali jsme si pivo z obchodu a tento večer nás čekal menší půst. Vytáhli jsme moji bagetu, která byla spečená celý den v batohu a k ní nějaký oplatek a jablko, které Miškus odebral z hotelu ráno na snídani. Večer jsme cítili nohy i záda, a tak probíhalo cvičení s Miškusem. Ségra cvičila precizně, já jsem se jen válela na posteli. Pokoj byl ve třetím patře a měla jsem dost velký problém ráno sejít na snídani. Po snídani jsme se opět nabalili a vyrazili na tzv. pohodovou část. kdy jsme měli před sebou jen 15 km cesty do Esporles. V průběhu cesty jsem si nahrávala videa, které ze začátku všichni brali jako srandu a pak už jsem je prudila a nikdo natáčet nechtěl. Asi jak nabíhaly kilometry, tak nabíhaly nervy:-)... Všechny videa jsem si ukládala na Instagram a tím jsem je asi prudila nejvíc, takže video reportáž tam.

2. ETAPA: ESTELLENCS - BANYALBUFAR - ESPORLES (15 KM, 500 M PŘEVÝŠENÍ, 25 STUPŇŮ POLOJASNO, CHŮZE PŘEVÁŽNĚ V LESÍKU)

Tahle cesta byla na rozdíl od předchozího úseku naprosto pohodová. Vycházeli jsme tedy později po snídani, cca kolem 10:00 hod. Většina cesty byla v lesíku a buď mírně stoupala nebo mírně klesala. Protože jsme měli dost času, rozhodli jsme se navštívit vesničku Banyalbufar, které jsme dali přezdívku Bafuňar. Tohle městečko se dá přeskočit a jít zkratkou přímo do Esporles. Je to na každém. Je zde možnost nabrat si vodu a koupit něco na zub, opět v malém obchůdku. My jsme si koupili oběd, zmrzlinu a ségra dokonce Coca-colu:-) na zpestření. Ségra se slušně spálila už na první etapě za krkem, tak si musela sundat šátek z hlavy a uvázat si ho jako skaut kolem krku. Říkali jsme jí, že vypadá jak nějaký country zpěvák až z toho nakonec vyšel písničkář Honza Nedvěd. Miškus, jako velký znalec této muziky, jí zazpíval několik songů:-) a vysloužil si tak přezdívku Franta Nedvěd, no a na mě zbyla pro doplnění rodiny přezdívka Pavlínka, často se totiž o Honzu starám:-).. Vzhledem k tomu, že i přes odpočinkový den a terén, bylo tempo pořád dost rychlé, začaly jsme si připadat jako v armádě. Ihned jsme si vytvořili přezdívky, a to vojín Honza, který se zdál svým tempem nezpůsobilý pro armádu, vojín Pavlínka a vojín Franta, který se stíhal i několikrát vracet tam a zpět. Přestože jsme si všechny úseky měřili na Garminech, tak máme každý jiné výsledky. Já jsem si třeba zapomněla vypnout aktivitu před hotelem, a tak jsem si měřila i sprchování a převlékání:-)... Vojín Honza to bral poctivě a neustále se odvolával na své výsledky a vojín Franta (Miškus), si vždy nadešel a pak se vracel zpět. Prý ať si s námi nepokazí tempo:-)... Většina cesty byla dobře značená, takže offline mapu jsme skoro nepotřebovali. Vedla lesíkem, kde byl příjemný stínek. V Esporles jsme byli velmi brzy cca kolem 14:30 hod. Bohužel tohle město se nám zrovna líbilo nejméně. Měli jsme tu zajištěný hostel Esporles, ten byl dostačující, jen personál si tu tak spíš žil vlastním životem a mezitím nás stihl ubytovat a dát nám pár informací. Poučeni z Estellencs jsme raději hned po ubytování vyrazili na jídlo. Restaurací zde na malém náměstíčku bylo několik, ale několik jich stihlo zavřít, než jsme se rozhodli. Měli pauzu od 14:00 hod. do 19:00. Nakonec se v jedné nad námi smilovali a dali jsme si těstoviny bolognese a klasický pivo. Já jsem tu měla největší krizovku, protože matrace na posteli byla hodně měkká a my na to nejsme zvyklí. Takže ráno záda jak deska a nohy fakt bolely. No holt večer probíhalo opět cvičení s vojínem Frantou a já ho opět vynechala. Musím uznat, že to večerní protažení mělo něco do sebe. Cvičenci ráno naběhli na snídani v pohodě a já opět pomalu slézala schody. 

3. ETAPA: ESPORLES - VALLDEMOSSA - DEIA (26 KM, 1400 M PŘEVÝŠENÍ, 26 STUPŇŮ POLOJASNO, CHŮZE NEJDŘÍV LESEM A PAK MEZI HORAMI)

Na snídani jsme prozradili vojínovi Honzovi, že nejdeme, jak si myslel pouze do Valldemossy, ale až do vesničky Deia, což byl asi pořádný šok, protože to bylo delší o dalších 10 km a cca 5 hodin cesty. Srovnala se s tím fantasticky, trochu zaslzela, ale pak mazala jak motorová myš.  Tohle považuji za nejhezčí úsek cesty. Navíc výborně značený na rozdíl od první etapy. Je to asi i tím, že jsme zde potkávali nejvíce lidí, kteří šli jednodenní výlety. Pravděpodobně z Valldemossy, která je opravdu hezké městečko mezi horami. První část cesty stoupala lesíkem, tak tam bylo příjemně. Pak jsme klesali do města a začalo být pěkné horko. Výhledy byly parádní, včetně výhledu na Palma de Mallorca. Ve Valldemosse jsme si dali v pekárně oběd. Jejich slané plněné pečivo, které mají se salámem, sýrem či párkem. Pak nám zachutnalo sladké s pudinkem a skořicí. No a na závěr jsme si dali kávičku a zmrzlinu. Ve městě bylo opravdu horko, tak jsme byli rádi, že stoupáme v lesíku. Velká část stoupání byla po asfaltové cestě, ale jak jsme se dostali na lesní cestu, začaly opět krásné výhledy. Pak se šla hřebenovka, která byla parádní. No a nakonec bylo potřeba klesat do městečka Deia. To byl pro mě asi nejtěžší úsek, kdy jsme klesali cca 900 m. Bylo to nekonečné a moje kolena byla skoro napadrť. Ubytování bylo v menších městech těžší sehnat hlavně cenově. Moc jich v nabídce nebylo a tady jsem se rozšoupla. Hotel stál 6 500 Kč/noc pro 3 osoby se snídaní, ale nelituji toho. Byl parádní s bazénem a nádhernými výhledy na hory. Městečko Deia jsem původně nechtěla vybrat a pořád se snažila trasu naplánovat do Valldemossy. Jsem naprosto spokojená, že jsme nakonec spali v Deia. Byla kouzelná, uprostřed hor a Miškus si opět seběhl vykoupat se k moři. To bylo cca 3 km od centra. Večer jsme vyrazili na večeři a bylo tu velké množství krásných restaurací. Tady jsme si to opravdu užili.

4. ETAPA: DEIA - SOLLER - PORT DE SOLLER (26 KM, 1400 M PŘEVÝŠENÍ, 26 STUPŇŮ POLOJASNO, CHŮZE NEJDŘÍV LESEM A PAK MEZI HORAMI

V klidu jsme posnídali, neboť jak říkám, nás čekala opět odpočinková část cesty a navíc jsem vojsku slíbila, že budou mít den u moře navíc. Původně jsme totiž chtěli spát v Tossa Verds, ale přes internet jsem nezjistila, jestli chata funguje i přes COVID. Chata se musí objednat přes stránky Mallorky a popravě jsem byla i trochu líná. Neměnili jsme tedy termín ubytování v Lluc a přidali jsme místo Tossa Verds, jeden den Port de Soller. Cesta do Solleru byla pohodová, v podstatě se do Solleru ani nemuselo zacházet, ale já jsem se do městečka chtěla podívat. Četla jsem totiž v jednom cestopisu, že městečko Soller je mnohem hezčí než Port de Soller. Musím uznat, že je to hodně subjektivní. My jako nadšenci moře, jsme raději upřednostnili Port de Soller. V Solleru bylo hlavní náměstí, kde bylo mnoho kaváren a restaurací naplácaných na sobě a navíc všichni byli v rouškách, tak pobyt ve městě nebyl zas tak příjemný. Po krátkém obědě a pauze jsme mazali do Port de Soller, jak jinak než pěšky:-) Ti dva už dost prudili, že do Solleru nechtěli, že je přetahuji atd. No a navíc ségra dostala lekci dávání dýška:-).. Cena za bagety a můj džus, byla asi 25,50. Soňa mu dala 50 eura a řekla 27 euro. Číšník v takové nijaké kavárně se ušklíbl, ještě jednou zopakoval částku a pak po ní hodil 20 euro a zmizel. Jsme se docela zasmáli. Běžně jsme dávali cca 3-4 eura a vždy nám poděkovali, tady nás pán vyškolil, jak si to představuje. Dorazili jsme asi kolem 3 hodiny do našeho hotelu Miramar v Port de Soller. Byl levný, přímo na pláži a pořád jsem si říkala, proč má tak nízké hodnocení. Na konec pobytu jsem to pochopila. Bylo to hlavně kvůli personálu. Hotel byl přímo s výhledem na pláž, čistý a úplně nám stačil. Snídaně byla průměrná, hodně potravin té nejlevnější kvality, ale to se dá 2 dny zvládnout:-).. Akorát paní na nás na snídani pokřikovala, jak na malé děti, ať si nasadíme rukavice, pořád všechny poučovala a na zádech významně nosila nápis CREW. No to byla teda crew. Naštěstí takto sekýrovala všechny, tak jsme si to nebrali osobně. První půlden jsme se jen po městečku s přístavem poflakovali. Miškus samozřejmě skočil hned do vody, měl už absťák a Soňa si dala sprchu a zalehla do postele. Takže každý to svoje. Já jsem si přidala fotky na Instagram. Večer jsme vyrazili na večeři, chvilku jsme hledali dobrou restauraci, ale bylo jich tu velké množství, takže bylo z čeho vybírat. Druhý den nám počasí přálo 27 C jasno. Váleli jsme se celý den u moře a jako správní profíci, jsme se hned spálili:-).. Takže osmažení jsme se šli na oběd schovat, dali si zmrzlinu a odpoledne jen odpočinek ve stínu za místním WC, kde byl jediný stín. A Soňa se začala psychicky připravovat na další výstup, který nás druhý den čekal a že měl být pořádný. Pobyt v Port de Soller jsme si opravdu užili a odpočinuli jsme si. 

5. ETAPA: SOLLER - CUBER - LLUC (26 KM, 1400 M PŘEVÝŠENÍ, 28 STUPŇŮ JASNO, CHŮZE NEJDŘÍV LESEM A PAK KOLEM JEZER

U této etapy jsme věděli, že nám dá zabrat. Nevěděli jsme, jestli je na chatě Tossa Verds v COVID možné ubytování. Že je chata otevřená jsme se dozvěděli, ale protože se ubytování objednává přes hlavní stránky Mallorky, tak tam informace nebyla, jen telefon. Rozhodli jsme se teda, že půjdeme do našeho dalšího ubytování na jeden zátah, do Lluc. Běžně se tato etapa rozděluje na dvě, právě se zastávkou v Tossa Verds. Vzali jsme si taxík v hotelu a nechali se odvézt až na konec Solleru, abychom si trošku ulevili. Tuto cestu jsme si dali stejně ze Solleru 2 dny předtím. Počasí opět hrozilo, že bude jasno 27 stupňů a to rosničákům vyšlo. Cesta stoupala pořád vzhůru, ale ve stínku mezi skálami. Miškuse jsme již našim ženským mluvením dost rozčilovaly a tak zvolil úprk a potkaly jsme ho až nahoře u rozcestníku, kdy zběsile ukazoval, že už vidíme jezera. Na druhou stranu byl před námi vždy cca 100m a kontroloval, zda jsme se někde při tom vykecávání nezranily, i to umíme. Rozsekat se přímo na rovině. Hole jsme již využívaly tak sporadicky. Opíraly jsme se o ně do kopce, držely je v půlce a tak. Když jsme všichni uviděli jezera, měli jsme radost, že to nejhorší je za námi a přitom to byla pohodička, jenže to nebyla pravda. U jezer jsme byli v pravé poledne. Nikde žádný stín a pralo to do nás, co se vešlo. Vojín Honza začal kňourat, že má asi úpal. Pomalu jsme obešli nejvyšší horu Mallorky a srandičkovali jsme, že si jí ještě dáme za odměnu:-)).. No pokud bychom spali v Tossa Verds, tak proč ne, ale takhle to bylo opravdu z kategorie fór. Našli jsme tedy strom u jezera a rozbalili náš oběd. Bagetu, oplatky a nektarinku. Vypili jsme skoro všechno pití a ti dva šli zkoušet vodu v jezeru, kde plavala malá želvička. Asi po půlhodině, což byl na nás odpočinkový rekord jsme pokračovali, neboť jsme byli teprve v půli cesty. Vojín Honza pořád mrčel, že je mu horko, tak Láďa po cestě všem v korytu namočil čepice. Kolem cesty bylo koryto s vodou v betonovém žlabu a dosáhnout na vodu nebylo zas tak jednoduché. Takže sahal nejvyšší a nejmrštnější (ne nebyla jsem to já). Když už jsme si mysleli, že bude konec cesty, tak začalo další naštěstí poslední stoupání. To nám dalo ovšem zabrat. Cesta byla krásná, mezi skálami, ale horko jak v Keni. Naštěstí pak opět přišlo klesání do městečka Lluc, ve kterém je v podstatě jen klášter a je to poutní místo. I když jsme městečko viděli z kopce, cesta byla ještě dost dlouhá samozřejmě s klesáním někam do lesa. Kousek od kláštera byl ještě kemp, což mě dost překvapilo. Poutní místo s kempem. Přišli jsme opět o hodinu dřív, než popisovali na webu a na mapách. Taky jsme zase dupali jak králíci. Přišli jsme okolo páté hodiny a ubytovali jsme se v klášteře. Ubytování bylo čisté a dostačující a pro mě mělo kouzlo poutního místa. Měli jsme hlad a bohužel vše již bylo v areálu zavřené, a tak nám zbývala pouze restaurace v klášteře. Těšili jsme se, že si nacpeme pupky:-)... Dostali jsme jakože zvýhodněné menu jako ubytování, které se skládalo z předkrmu, hlavního jídla a pití. Byla to čtyřhvězdičková restaurace a opravdu si hrála na nóbl, jídlo průměrné a cena za 3 osoby 2 350 Kč. No jsme se teda rozšoupli. Určitě na tuto večeři nezapomenu, byla dražší než ubytování. Vojín Honza byl totálně rozsekaný a tak kňoural, že to byla nejhorší etapa, ale hlavně kvůli tomu pobytu na slunci. 

6. ETAPA: LLUC - POLLENCA -PLAYA DE MURO (20 KM, 350 M PŘEVÝŠENÍ, 26 STUPŇŮ POLOJASNO, CHŮZE NEJDŘÍV LESEM A PAK VÝPEK DO MĚSTA)

Hned po večeři jsme zalezli do pokoje a odpadli. Ráno už nás budil hekáním místní oslík a tak jsme vyrazili na snídani. Nevěděli jsme jestli jí máme v ceně pokoje, ale asi nebyla, každopádně jsme ji dostali zadarmo a měli radost, že se nám trochu vrátila ta večeře:-).. Vojín Honza byl rozsekaný, ale už se těšil na poslední etapu, která měla být pohodová. Já jsem si komplet přelepila puchýře, díky bohu, že měla ségra ty náplasti s gelovým polštářkem, jinak nevím, jak bych to přežila a to jsem měla jako jediná nejvíc rozchozené boty. Poslední etapa byla opravdu pohodová a stoupala už jen minimálně, poslední úsek cesty už kopíroval silnici a tak jsem vysmátí přišli do města Pollenca. Natočili jsme závěrečné video, které mám na Instagramu. Ve městě jsme si dali v kavárně svačino-oběd a pak jsme místo autobusu, který by nás stál zřejmě stejně, vzali taxi na Playa de Muro. Město Pollenca bylo hezké, ale moc času jsme tu nestrávili. Mám raději Alcudii. Přesunuli jsme se na Playa de Muro, do Resortu Valentino. Na recepci byl skvělý pán, který nám vyšel úplně ve všem vstříc. Platila jsem složitě firemními benefity a on to zvládl bravurně s úsměvem. Celkově celý pobyt tu byli všichni hodně milí. Ubytovali jsme se v bungalovu, vojín Honza šel na přistýlku a už jsme se těšili na večeři, kdy jsme měli polopenzi. Takže cože, dovolená začíná:-)... Hned po večeři nám začal plánovat vojín Franta výlet na kole na Formentor. To jsem zatím odmítala poslouchat. Hodně jsme se přecpali a do večera si vykládali zážitky z treku. Bylo to opravdu parádní. Určitě zase něco naplánujeme.

ZÁVĚR DOVOLENÉ NA PLAYA DE MURO, CYKLISITKA FORMENTOR

Druhý den na Playa de Muro jsme vyrazili k moři a jen jsme se váleli a ráchali. To bylo za odměnu. Spálení jsme už byli z Port de Soller, tak nebylo co zkazit. Vedle resortu jsme měli hned půjčovnu kol, a tak jsme nastudovali leták s výběrem. Vojín Franta je dost velký ekonom, tak samozřejmě neustále machinoval s cenou za půjčení kola. Chtěl by zkusit karbonovou silničku, ale ta mu ekonomicky nevycházela dobře 40 euro za den. Takže jakmile jsme do půjčovny přišli, tak na pána vybalil, že chce to trekové kolo za 13 euro. Pán se usmál a říká: to dámské v ceně za zimní sezónu?:-)...To už jsem vypěnila, vyhodila ho před prodejnu a nafasoval hliníkovou silničku za 30 euro. Ještě byl ekonomický problém s přilbami, ale ty jsme naštěstí dostali zdarma. No a my jsme si vymrčely e-bike, protože jsem Formentor jela minule skoro na skládačce a to už absolvovat nehodlám. Všichni jsme byli spokojeni, vojínovi Frantovi jela silnička parádně, tak se usmíval od ucha k uchu a zmizel nám asi na 300 m. My jsem jely taky vysmáté, protože e-bike prostě frčel. Nakonec jsme vyjeli na vyhlídku. My v suchém triku a vojín Franta zpocený až hrůza:-), ale vysmátý. Pak jsme ještě jeli na pláže, tam se vojín Franta okoupal a mazali jsme zpět. Teda my jsme mazaly, vojín Franta opět dřel. Najeli jsme cca 57 km. Zastavili jsme se v Alcudii, že si dáme něco na oběd. Teda já jsem si to myslela. Vojín Franta, též zvaný ekonom, chtěl do obchodu na rohlík se šunkou a já do kavárny na bagetu. Strhla se potyčka, kam si sednout a proč musíme jíst. Nakonec si vojín Franta dal demonstrativně jen kafe. Přijeli jsme na hotel a šli se okoupat před večeří. Předposlední den jsme se začali ptát na testování, kdy nám stačil zpět do ČR jen antigenní test, protože Mallorca byla na semaforu oranžová. To jsou cestovatelské zapeklitosti COVID doby. Hotel měl vlastní testovací místnost, ale testovalo se jen v 13:00 hod. a to nám nesedělo, protože jsme se zeptali až odpoledne a letěli jsme v 15:00 hod. z Palmy. Poradili nám na recepci, že asi 1,5 km je další testovací centrum. No tak jsme vyrazili. V centru nám řekli, že už netestují, že je pozdě a máme přijít druhý den od 9:00 hod., ale máme počítat s řadou. Po cestě na resort jsme uviděli ještě velkou ceduli antigen test, byla to sice divná kancelář, ale certifikát, jak certifikát. Pán vypadal, že předělal cestovní kancelář na ordinaci a jel. Nahodil plášť a říkal, že no problem. Tak jsme tedy podstoupili testování v kumbále, neboť ze Srí Lanky jsme na lecos zvyklí. Byl to klasický test, který si u nás běžně můžeme koupit v Kauflandu. Za 20 minut nám vystavil certifikát, že jsme negativní a mazali jsme zpět. Po cestě jsme ještě potkali Přemka Forejta a Evu Burešovou, když v ČR zrovna vyšel článek, že se rozcházejí. No holt náš bulvár. Pak jsme se naposled nabalili a zítra hurá domů, vojín Franta už se opravdu těšil až zas u nás na zahradě bude sekat trávník. Autobusem jsme přijeli do Palmy, přesedli na bus na letiště a pak cesta zpět byla rychlovka. Nikdo už po nás nic vidět nechtěl a naše speciální antigenní testy nikoho nezajímaly. Ve Vídni už nám psal Panda parking, že pro nás jede, ať nahlásíme, kde na letišti jsme. Převezli nás k autu a svištěli jsme domů.

Co říct na závěr. Bylo to skvělé. Zvládli jsme to parádně. Myslela jsem po první etapě, že to nebude tak jednoduché, ale díky trekingovým holí se to dalo zmáknout. Oceňujeme i hydro vaky, to byla velká úspora času a pohodlná varianta. Batohy se osvědčily na půl. Já mám špatnou bederní páteř, nemám úplně Sko, a tak potřebuji zřejmě více batoh polstrovaný i za cenu větší hmotnosti. Každopádně jsme nesli klasicky všichni pár kravin navíc. Chce to ještě daleko lépe balit a přemýšlet u toho. My se ségrou jsme to zvládly na ultralight na poprvé docela slušně, vojín Franta to přestřelil dost s věcmi, které vůbec nevyužil. Naštěstí je fyzicky zdatný, tak se jen pronesl. Pořád lepší než ségra s 8kg kosmetikou na Srí Lance:-).. Takže příště znovu a lépe a možná i se spaním venku. Trailu zdar.