Innsbruck Adidas Terrex run a Chorvatsko, Krk

Na začátku roku 2020 jsem Miškusovi koupila Adidas Terrex run v Innsburcku. Původně se mělo běžet v květnu, ale COVID 19, to zařídil tak, že to přesunul na září. Přehodila jsem teda termín dovolené na září od 11.9. - 19.9. (běh se konal 13.9. v Innsbrucku), i když jsem po Srí Lance zařekla, že už nikam nepojedu. Jet tzv. jen do Evropy mě však lákalo a vyčkávala jsem každým dnem, jak s bude situace vyvíjet. Bylo to moje první cestování, kdy jsem ubytování neměla zajištěné půl roku dopředu, ale přes Booking.com jsem ho rezervovala až den před odjezdem. Původně jsem si myslela, že budou padat ceny ubytování, ale to ani náhodou. Další myšlenka byla půjčit si s kamarády obytňák a jet se projet přes Rakousko, Slovinsko do Chorvatska. No po spočítání ceny za půjčení, dálniční známky, najít půjčovnu, které by nevadil pes a pak ještě platit někde kemp, byl nápad zavrhnut. Jsem netušila, jak by se vše prodražilo. Konečná varianta byla osobákem, bez psa, díky COVID 19 bez Slovinska, které povolovalo jen transit a rovnou do Chorvatska. Miškuse jsem nebyla schopna donutit sbalit si, ani den před odjezdem a pořád si vymýšlet historky, jak všechny ohrožuji a i jeho na životě atd. Nakonec pochopil, že mě neukecá, tak si ten den sbalil a mohli jsme v pátek po práci rovnou vyrazit. Moje výhoda při cestování je, že Miškus moc nezná mapu a vzdálenosti. Když se po cestě dozvěděl, kde je Innsbruck, tak začal lamentovat ještě v autě. Jestli jsem se nezbláznila, že to je 7 hod. cesty na jeden zátah atd. Naštěstí se v řízení můžeme střídat a nemáme žádná ega a nepočítáme, kdo toho ujede víc, a tak. Takže domluva je, že vždy řidič nahlásí, že už stačilo a střídačka. Než jsme však cestu za hranicemi ČR prodiskutovali, tak jsme si nekoupili dálniční známku v Rakousku na 7 dní. V půlce dálnice na Vídeň jsme odbočili na benzínku a rychle známku koupili. Říkám anglicky paní, že chci dálniční známku na 7 dní a ona na mě česky 350 Kč. No super, tak trochu trapas:-)..Ještě, že krajani jsou chytří a jezdí vydělávat za eura. Pak jsme si to štrádovali 7 hod. nebo 6:30 hod. do Innsbrucku. Já jsem se nepodívala na mapu taky a museli jsme kus cesty jet i přes Německo, naštěstí tam se dálniční známky neplatí a bylo to asi 70km. Už pozdě večer, kolem deváté hodiny jsme přijeli na hotel. Ubytování jsem nekoupila přímo ve městě, ale v nedaleké vesničce Natters. Miškus je holt přírodní typ. Vybrala jsem jí i podle hotelu, protože se mi líbil, a to: Hotel das MEI. Uznávám, tohle byla trochu snobárna, ale byli jsme tam jen 4 dny, takže se to cenově dalo cca 6 720 Kč/ 2 osoby/4 dny/včetně snídaně a wellness a měla jsem z práce ještě nevyčerpané benefity na cestování. A to se přece musí vyčerpat:-)...Navíc mám ještě slevu na Booking.com asi 20%, ale to má skoro každý, kdo jede 2x ročně s nimi někam do zahraničí nebo i v ČR. Hotel byl parádní, dostali jsme na uvítanou pivko, které jsme hned vyžahli a pak jsme šli na kutě. Ráno si Miškus skočil zaběhat a já si dáchla až do snídaně. Bylo tam díky COVID 19, tak 5 lidí, tak jsme se nacpali. Plán na dnešní den byl jednoduchý. Výšlap na protější vrchol a registrace na běh. 

Ráno jsme hned po snídani vyrazili na Patscherkofel, který měl 2 246 m.n.m. Nechali jsme auto ve městečku pod kopcem a mazali jsme nahoru. Vedlo tam asi 5 cest a my zrovna nahoru trefili cyklostezku. Předjížděli nás na elektrokolech: mladí, staří, tlustí, chudí, cyklisti i necyklisti:-)..Holt, kdo jim to zatajil. Každopádně jediný, kdo funěl, jak muflon jsem byla já a navíc, jak jsem se před cestou nenachystala, tak jsem neměla ani euro v hotovosti. Což znamená, že horské chaty, kde jsem si chtěla dát oběd, nebyly na mou kartu zvědavé:-)..Takže smolík. Vyfuňela jsem až nad poslední lanovku cca 2000 m.n.m. a říkala jsem, že až nahoru nejdu. Většina si vyvezla zadnice lanovkou a já budu zdolávat vrcholy. Pak jsem ještě domlouvala Miškusovi, který chtěl na vrchol vyběhnout, že zítra běží K15 Trailrun a musíme ještě na registraci. Nakonec mě podezřele poslechl, mazali jsme tentokrát po správné turistické cestě dolů a dokonce poslední restaurace nám vzala i karty. Takže oběd v 15:00 hod., naštěstí parádní. Měli jen jídelní lístek v němčině, tak jsme společně zavzpomínali na střední a dávali dohromady, co si dáme. Číšník byl super kluk a vše nám nakonec přeložil a dokonce i spoustu věcí doporučil. Já si ještě samozřejmě dala po obědě, štrůdl se šlehačkou. Mňam. Pak jsme sledovali, jak kolem nás běží běžci, kteří měli K110 km. No já raději, ten štrůdl. Po jídle jsem přejeli do Innsbrucku ke sportovní hale, kde probíhala v roušce registrace. Slečna nám řekla, že běh má nějaké podmínky, které běžec musí splnit. (ukázat všechno sportovní oblečení, ve kterém poběží: tričko, trenýrky a hlavně boty, láhev vody, sportovní pojištění a pojištění přímo pro tento běh). Věděla jsem o nich, ale netušila jsem, že je při registraci budou kontrolovat, v čem běžec poběží. Miškus byl z túry naštěstí oblečen sportovně, jenže já chtěla, aby jsme zajeli do hotelu a vzal si věci. Říkal, že na to prdí, tak jsme se vrátili, koupili 500 ml vody v obchodě, kterou jsme museli taky předložit a zaplatili jsme pojištění ohledně převozu např. vrtulníkem 5 euro. Ještě jsem jim musela nakecat, že má sportovní pojistku. Ukázala jsem pojištění v češtině a tvrdila, že obsahuje i sportovní pojištění. Uf, nakonec mi to prominuli nebo možná i věřili:-). Miškus dostal registrační číslo, instrukce k běhu a jeli jsme na hotel. Tam jsme si dali wellness a Miškus říkal, že ho bolí z toho výšlapu nohy. No potěš.

Druhý den jsme posnídali a vydali se na start závodu, který začínal nedalo Innsbrucku v městečku Hall in Tirol. Já jsem měla ten den jednoduchou činnost. Byla jsem závozník zdatného sportovce. Miškus vyběhl a já jsem jela čekat do Innsbrucku, který byl vzdálen cca 12 km. Měla jsem strach, že než zaparkuju, tak už bude v cíli:-)..Stihla jsem to a vyčkávala na stadiónu, jak dopadne. Hlavně mám vždy strach, aby se neztratil:-) a doběhl bez zranění. Nejdřív doběhl první hoch, pak dlouho nic a druhý. No běželi, jak já 100m. Pak přiběhl třetí hoch a ten měl batoh, jak když jde Miškus na fotbal s pytlíkem s kopačkami. Kde ten se tu vyloupl a chvilku za ním, mazal už Miškus. Jsem koukala, jak blázen. Po včerejší túře jsem nemohla moc chodit a on běhá, jak veverka. Byl samozřejmě šťastný, plný dojmů a říkal, že to byl nejtěžší běh. Převzal si medaili, všichni samozřejmě v roušce a jeli jsme se na hotel převléct. 

Miškus byl naprosto v pohodě a tak jsme se vydali na průzkum centra Innsbrucku. Město bylo hezké, rozprostíralo se pod horami, akorát stará část byla v rekonstrukci a opravovala se kanalizace. Zašli jsme si na oběd, kdy jsem zas složitě, přes aplikaci triapadvisor hledala, kam zajít. Mnohokrát mi to ukázalo skvělá místo a mnohokrát už to byl děs. Italská restaurace, do které jsme vešli, kousek od centra byla průměr. Lepší by byla klasika weiner schnitzel s bramborama:-)..Já jsem začala po obědě mrčet, že chci lanovkou na vyhlídku nad městem, ale Miškus říkal, že se mu tam už nechce. Koupil mi pohár a byl na chvilku klid. V Innsbrucku jsme toho moc neviděli, prošli jsme pěšourem město, kolem university do parku a tam jsme chvilku posedávali. Nakonec jsem vyrazili kolem šesté zpět do našeho malého městečka a dali si procházku po místních statcích s kozami a koňmi. Večer jsme si u nás v hotelu dali jídlo a trochu jsem se děsila rakouských cen a tohoto hotelu, ale jídlo bylo skvělé a finančně přijatelné, tříchodové menu za 350 Kč na osobu. Takže na Rakousko v pohodě.

Ráno jsem si přivstali, šli si zaběhat k místnímu jezeru a to už jsem tedy vyrazila i já. Celkem 6 km do lehkého kopce. Miškus si samozřejmě udělala jen lehký výklus:-). Po snídani jsme se rozhodovali, zda přes Salzburk a Slovinsko do Chorvatska na Krk nebo prubneme italské dolomity. Cesta vycházela kratší a rychlejší, taj jsme zvolili dolomity. No to byla volba teda. Ještě teď se mi chce z těch zatáček zvracet. Výhledy a příroda nádhera, ale ty kopce nahoru a dolů. Když už nám přišlo u Udine, že se to nekonečně táhne, tak jsme se za Terstem dostali do Slovinska, kde nás čekal asi 50 km úsek směr chorvatská hranice. Tam jsem dostala od slovinců na hranici zdupa, že jsme se před transitem měli na internetu registrovat. Nakonec nás zaregistrovali na základě telefonního čísla oni, tak jsem poděkovala a říkali mi, že jim to nevadí, ale auta za mnou čekají. Registrace jim trvala 2 minuty a za mnou stálo 1 auto. To byl teda nával:-)...Chorvatsko už bylo delší na průjezd, i když jsem bližší destinaci, a to Bašku na Krku. Miškus už začal zase remcat, že to je děs, kdo to vybral sakra, ale nakonec to za mě odřídil. Mně se už za hranicemi se Slovinskem chtělo trochu spát. Byla už polovina září a měla jsem strach, jaké bude v Chorvatsku počasí a jestli se vůbec vykoupu, páč já nejsem, jak Miškus Wim Hof (otužilec), ale přezdívám si Warm Hof. Potřebuji teplotu moře nejmíň cca 24 stupňů a teplotu vzduchu, tak 28 stupňů. 

V Bašce už nás čekal majitel, který uměl trochu česky, výborně anglicky a zřejmě plynule chorvatsky:-)...Naše ubytování se změnilo z luxusního na malé studio v horním patře od domu pana majitele, který měl celkem v první řadě u moře 2 apartmány. Dodnes se mi Miškus směje, že výhled na moře bylo z malých okýnek při zemi. Takže když jsme si lehli n podlahu, tak jsme měli krásný výhled:-)...Naštěstí tam byl malý balkónek. Já jsem byla spokojená. Bohužel jsem zjistila, že když nechám ty malé okna v noci otevřené, že sice krásně slyším šumění moře, ale nemůžu u toho spát. Navíc jsem slíbila Miškusovi, že to co ušetříme na ubytování, tak to může v restauracích projíst v mořských plodech, které zbožňuje. Ubytování stálo 5.500 Kč/6 nocí/2 osoby/bez jídla. Pláž jsme měli hned před domem. Malou kuchyňku a koupelnu a v prvním patře měl pan majitel cukrárnu. Takže hromada zmrzliny. První dny bylo naštěstí pro mě krásně cca 30 stupňů a voda na hranici 24 stupňů. Takže jsem se rozhodla vykoupat se. Každý večer jsem dodržela slib a chodily jsem do restaurace a různě je střídali. Měli jsme vždy štěstí na dobrá jídla a určitě jsme nevybírali žádné luxusní podniky, spíše příjemné na posezení. Večer jsme si udělali procházku ke kapličce nad městem a další den jsem chtěla k nedalekému kampu na placenou krásnou pláž. Když jsme k ní přišli, tak celý kemp byl oplocený. Měli tam obchody, restaurace, domečky, půjčovnu paddleboardů atd. Jenže háček byl, že byli všichni nazí. Nebyla to jen nuda pláž, ale nuda tenis, nuda restaurace, nuda obchod, prostě všude mraky pindíků a pipinek...Nejsem purtián, nikdo mě tam možná:-) neznal, ale jaksi se mi tento natural kemp navtšívit nechtělo. Mazali jsem zpátky na naši pláž v těch divných hadříkách do vody:-)..Poseldní den jsem si přála výlet na pláž Vela Luka, protože jsem se tím válením začala nudit. Tak jsme si dali žabky a vzali osušky a vyrazili jsme 3,4 km na pláž. Přešli jsme kolem nuda kempu a začalo se stoupat do hor. No bylo mi divné, že na tuto pláž nabízeli plavbu lodí, ale říkala jsem si, co to je 3,4 km. Miškus se mi smál celou cestu. Bylo to jak po stopách apačů v horách. Velké skály, všude kameny. Potkali jsme za cestu pár turistů v trekových botech s holemi. Se museli divit, jak to umíme přecházet my:-) Pláž byla krásná. Byli jsem tam dlouho sami. Až pak přijela loď s několika německými turisty. Já už tam ani nevlezla do vody, protože vyfukovalo a teplota vody klesla na 22 stupňů a to ne teda. 

A na závěr hodnocení celé dovolené. Byla trochu v nepříjemné situaci s COVID 19, ale během září ještě vše probíhalo sice místy v rouškách, ale v naprosté pohodě. To si teď v prosinci nedovedu představit. Tyrolsko je nádherný kus Rakouska a nebýt tak daleko, tak jsem tam častěji. Je spoustu krásných měst a vesniček, příroda úplně fanfárová. K turistice neskutečné množství tratí a jde to i bez lidí, pokud někdo nechce chodit jen insta friendly místa. Za mě špička. Je mi líto zastávky ve Slovinsku, protože hory jsou tam famózní a ještě více nedotčené než v Rakousku. Dlouho jsem se bránila dovolené na Krku, protože mám ráda jiné části Chorvatska, ale město Baška bylo velmi krásné. Bylo velikostí akorát, má hezké pláže, dobré restaurace i možné výlety. Lidem zde rozumíme a zmrzlina je skvělá. Ceny jsou pro nás dostupné, jen holt zde nemohu jezdit v sezóně, protože ty davy turistů nezvládám. Tohle bylo pohodové období. Miluji procházky městem, ranní nákupy snídaně v jejich pekárnách a dát si jen tak někde drink. A kam v roce 2021?...Těžko říct, podle toho, co zdraví a daná situace dovolí.