Jak se šlo podle Tolkiena v Rakousku a krásy Slovinska
Jak je u mě zvykem, tak už v lednu prohlížím kalendář a kroužkuji si termíny svátků. Protože tím ušetřím mnoho dovolené. Letos se krásně sešel svátek práce a Den vítězství na středy. No toho jsem musel využít a tak jsem naplánovala cestu Rakousko, Slovinsko.
TERMÍN: 30. DUBNA - 9. KVĚTNA (2x svátek)
DOPRAVA: autem včetně psa
DALNIČNÍ ZNÁMKA: rakouská 10 dní
UBYTOVÁNÍ: Booking.com
1. Mariazell Jufa Hotels: 30. 4.- 3.5., 3 noci, 4.281 Kč/2 osoby včetně snídaně, večeře bufet platba samostatně 10 euro/osoba
2. Apartments Ukanc, 3.-6.5., 3 noci, 4 964 Kč/2 osoby/včetně snídaně, večeře možné v restauraci
3. Wingut pension Jois, 6.-8.5., 2 noci, 5.300 Kč/2 osoby/včetně snídaně a degustace, večeře jedině ve vesnici a byla tam jedna restaurace (takový liďák:-)
Vzhledem k tomu, že jsme opět vzali na výlet naši boxerku včelku Maiu, tak jsme směrem do Slovinska potřebovali udělat zastávku na cestě tam i zpět. Opět se tento tah vyplatil. První dvě noci jsem naplánovala v Mariazellu. Trošku jsem měla strach, jestli v okolí tohoto poutního města bude co dělat. Nakonec jsem z této lokality byla nadšená a všem doporučuji. Jako vždy jsme si jako ubytování vybrali řetězec JUFA Hotels. Tento řetězec má vždy velmi milý personál, skvělé jídlo za dobré ceny a ubytování hlavně v přírodě. Tento hotel měl sice 2 hvězdičky a byl spíš koncipovaný na sportovní camp, ale nám se jako vždy líbil. Byl kousek za městem, asi 2km, zato daleko lepší procházka ke krásnému jezeru Erlaufsee. Stačilo vyjít z pokoje mírně do kopce a pak už jen krásnou lesní cestou 3km k jezeru. Po tom, co jsme projeli několik jezer v Rakousku kolem Salzburgu, musím uznat, že toto jezero bylo krásné. Pěkný přístup a nad ním se tyčil vrchol Gemaindealpe Večer jsme se jen připravili na druhý den na pořádný výlet.. a že byl pořádný!
Hned ráno jsme chtěli vyrazit místním vláčkem do Wienerbrucku, ale bohužel vláček nejel, tak jsme toho našeho malého boxerka strčili do autobusu. Projížďka to 2 stanice nebyla tak malebná, ale účel to splnilo. Ve Weinerbrucku začínala trasa národního parku Otscher. A tady začalo naše putování podle Tolkiena, kdy jsem na trase v tomto parku nafotila i mapku. Opravdu mne výlet bavil a bylo na co koukat. Nakonec nás výlet vyšel na 30km. Romantická soutěska Ötscherských příkopů (Ötschergräben) je jedinečnou přírodní scenérií: potoky a říčky se po staletí zařezávají do vápencového masívu a vytvářejí hluboké rokle, bizarní skalní útvary a jedinečné vodopády. Začali jsme výlet v Ostecher Basis (Dol Guldur), cestou do Roklinky jsem se kochala, minuli jsme nádherný vodopád a podél řeky jsme stoupali a klesali skalní soutěskou. Roklinka byla v podstatě restaurace či bufet zasazen do skalního útesu, kde se od nás většina rakouských důchodců odpojila a pak už jsme pokračovali sami. Nejdřív jsme se rozhodovali, zda to dát kratší cestou po žluté viz. přiložená mapa (Rohanem) do Mitterbachu. Nakonec jsme zvolili pokus o dosažení vrcholu Gemaidealpe (Mordoru) a následně cestu zpět k Erlaufsee (Jezernímu městu) a pak do Mriazellu (Hobitína):-)...Musím říct, že nás potkalo nádherné počasí a tak krásná cesta do Schutzhaus (Hůrky a hospody u Skákavého poníka) byla za odměnu, tam jsme si dali polévku a pivko a zeptali jsme se místních, zda se dá vůbec výstup na vrchol zvládnout, protože na vrcholu bylo ještě dost sněhu. Nakonec nás chlapec mluvící anglicky podpořil, ať to zkusíme, že to bude už jen pod vrcholem. Měl pravdu. Jenže to stoupání bylo pekelné a po zelené (Temným Hvozdem) jsem lezla skoro po čtyřech. Na mé těžké pouti s prstenem mi pomohl Sam Zvěd Křepelka, který mě táhl za ruku až na vrchol a malý Glum Maia mě pěkně štval:-). No byla to makačka jak blázen. Nakonec byl úkol dokonán a zbavila jsem se snubního prstenu přímo v hrdle pevnosti Barad Dur:-)...Pak jsme seběhli po sjezdovce k jezeru, ale jak jsme si cestu zkracovali, tak jsme asi minuli značku a zašli si asi 5km:-) Přišli jsme akorát na večeři, ale sotva jsme šoupali nohama. Za mě však jeden z nejhezčích výletů.
Třetí den jsem byla ráda, že táhnu nohy a tak mi nevadilo, že jsme jeli kus autem směr Bohijnské jezero ve Slovinsku. Na protažení nohou jsme se zastavili kousek od Klagenfurtu u jezera Worthersee. Chtěli jsme si dát kávu, tak jsme hledali vhodné místo k zaparkování. Zdarma se nám to podařilo u autobusového nádraží v městečku Veldem. Laďa byl zklamaný, protože se mu nelíbil žádný podnik, buď mu přišel moc snobský nebo dost špinavý. Nakonec jsem chtěla podle hodnocení na google vybrat nějakou tutovku a to se nevyplatilo, většinou mám štěstí. Byla to sice kavárna na břehu vyhledávána místními, ale přišla jsem si, jak v slabé putice v Luhačovicích. Obsluhoval nás takový italský seladon a dost ho to nebavilo:-)...Takže jsme skočili opět do auta a mířili na Slovinsko. Měli jsme dálniční rakouskou známku a slovinská se nám kupovat nechtěla, takže po placeném tunelu oddělujícím Rakousko a Slovinsko cca za 9 euro., jsme sjeli na místní pohraniční vesnici a asi 30km jsme kopírovali dálnici. Pak nás to navedlo na jezero Bled a pěknou krajinou asi 20km od Bledu bylo Bohijnské jezero a vesnice Ukanc, která byla pod nádherným vrcholem Vogel.
Ubytování jsme měli, jak jinak než přes Booking a bylo v Apartmánu Ukanc. Majitelé byli velmi příjemní a v ubytování byla i famózní restaurace. Ubytko bylo se snídaní a majitel si pekl i pečivo v peci. Byl to můj nejlepší croissant, kam se hrabou Frantíci! Navíc jsme v restauraci dali i 2x večeři a byli jsme nadšeni. První den jsme vyrazili do Triglavského parku směrem k černému jezeru, ale před vrcholem, kdy už jsme se drápali po skále jsme ušetřili Maiu a raději jsme se obrátili z 1100 m.n.m. zpět. Bylo po dešti a skála a kameny dost klouzaly. Jako alternativu jsme si vybrali cestu kolem jezera a to byla taky makačka. Nezdálo se to, ale bylo to cca 8km kolem jezera. Vynechali jsme výlet na vodopád Savica, protože množství lidí nás odradilo. Vlatně všichni přijeli jen na konečnou, tam na velkém parkovišti nechali auto, vyhodili děti a šli je vyvenčit asi 1,5 km k vodopádu, kde se stála i v dešti fronta. Místo toho jsme po cestě k černému jezeru našli vlastní vodopád:-)...
Přestože bylo pořád deštivo, vyrazily jsme na jezero Bled. To bylo od Bohijnského cca 20 km. Byla jsem však ráda, že nebydlíme u Bledu, který byl daleko více turistický. Není se čemu divit, bylo to velmi hezké městečko, s promenádou, obchůdky, hradem nad jezerem atd. Bohijn oproti tomu byla více o přírodě a klidu, i když těžko říct, jak vypadá v sezóně, když je přímo u jezera kemp. Vyšplhali jsme se krátkou procházkou kolem jezera na hrad a pak v dešti opět do města. Rozhodně sem musím jet ještě za hezkého počasí a dostat se pořádně do triglavského parku, který stojí za pořádnou turistiku. Na zdolání Triglavu nejvyššího vrcholu zřejmě nemám. Nejde o výšku, ta je 2 864 m.n.m., ale musí se to jít na jeden zátah (nedá se nikde v parku přespat ani stanovat, je to zakázané a já standardně zákazy neporušuji) a než se k hoře člověk od Ukancu dostane, je to kus cesty.
Bonusem byla i lanovka na Vogel hned za domem. Bohužel nám dva dny ze tří pršelo a dokonce i mírně sněžilo. Počkali jsme na poslední den před odjezdem a lanovkou jsme vyjeli na vrchol, kdyby bylo hezky, tak by to byla nádherná pěší tůra. Škoda, že jsme nemohli jít nahoru pěšky, protože zde bylo velké množství tras. Dokonce i můj oblíbený okruh. Jednou trasou na vrchol a jinou přímo k ubytování:-) Maia řádila ve sněhu jako černá ruka, až jsme měli strach, že strhne lavinu. Jeli jsme hned první lanovkou v 9:00 hod. a celkem jsme byli nahoře asi v pěti.
A jede se domů. Protože máme Majoucha a běžně s ní jedeme v autě maximálně 5-6 hodin, byla další zastávka Neusiedler See kousek od Vídně, kde je oblíbená vinařská oblast. Tam jsme měli ubytování ve vesničce Jois na dvě noci. Miškus už byl otrávený a chtěl jet domů. Navíc to byl hotel a neměli kuchyňku, takže bylo složitější skladovat konzervy od Majoucha. Mrčel, že tam už není nic zajímavého a jednodenní výlet na vinice a k jezeru ho dost nebavil:-)...Musím uznat, že výletě v Mariazellu a na Slovinsku, jsem již byla taky zklamaná. K jezeru jsme se skoro nedostali. Bořilili jsme se močálem, abychom aspoň kousek viděli a všechny cesty k jezeru končili v poli. Vesnička byla sice hezká, ale jakoby se v ní zastavil čas. Naše ubytování mělo příjemnou majitelku a mohli jsme ochutnávat za menší poplatek asi 100 Kč jejich místní vína, kterých měli asi 30 odrůd. Miškus samozřejmě kombinoval všechno a pak jsme si i pár lahví koupili domů. Tato zastávka se tedy nesetkala s úspěchem a druhý den po snídani jsme vyrazili domů. Tím končí naše další putování a musím říct, že výlet v Mariazellu považuji za jeden z nejkrásnějších, kdy k tomu pomohlo i nádherné počasí. Takových svátků práce je potřeba více:-)