Cesta na Triglav cestou kolem jezer

Tak je to tady. Vyrazili jsem na cestu, jejíž cílem byl Triglav. Tento výlet bych spíš nazvala, jak nedojít ani na jeden vrchol:-), ale naštěstí mě to problém nedělá a tak jsem si to užila.

RYCHLÝ PŘEHLED

Termín: 30.06. - 05.07.2023

Dopravní prostředek: auto, rakouská dálniční známka a Slovinsko objížďka k Bledu po straré cestě za tunelem Kravanky
Délka cesty: 7 hodin k Bohinji, přes Vídeň, Graz, Klagenfurt
Ubytování: přes Booking (Apartmán Ukanc a Apartám Jager Strednja Vas)
Vybavení na hory: nesmeky, trekingové hole, čelovka, ultra light batohy, hydrovak na vodu 3 litry, ferratový set

Cesta nám trvala asi 7 hodin a vyjeli jsme v nejlepší dobu v pátek po obědě, takže jsem čekala masakr na českých silnicích, ale jelo to kupodivu dobře. Asi se ještě předávaly vysvědčení, a tak všichni na odjezd zvolili zřejmě sobotu.  I tak jsme přijeli na apartmán kolem jedenácté hodiny večer. Apartmán jsem vybrala kousek od jezera Bohinj, ze kterého můžeme vyrazit rovnou na Triglav. Apartmán byl krásný nový, pan majitel na nás čekal až do příjezdu. Pan majitel byl hodně zaměřený na nové technologie, a tak vše ovládala hlasem Alexa, což nás dost pobavilo. Dávali jsem Alexe různé úkoly, třeba: Alexa music, Alexa romatic, Alexa moon. S tímhle jsme si vystačili celý večer:-). Zároveň jsme se museli všichni naučit spustit vodu ve sprše, pustit kávovar a oříšek byl otevřít dveře:-). Bohužel počasí se měnilo každý den, a tak zhruba do dvou hodin bylo slunce a pak se obloha zatáhla a začalo pršet. Taková předpověď měla být až do dalšího pátku, ale já jsem doufala, že se to trošku změní. V sobotu dopoledne jsme vyrazili lanovkou hned za ubytováním na Vogel. Nakonec vzhledem k počasí jsme se rozhodli vyjít na vrchol Čija, ale kousek před vrcholem se zatáhla obloha a vypadalo to na déšť. Takže jsme opět mazali na lanovku a jeli dolů na pozdní oběd. Ten si dávám nejraději v restaurant Ukanc, jídlo je tam opravdu skvělé a za dobré ceny.  Pokud by nebyl v plánu Triglav, tak bych určitě udělala hřebenovku na Vogel a zpět k jezeru, jsou tam nádherné výhledy na triglavský národní park. Po výtečném obědě, přijel zbytek party Jirka a Terka. A samozřejmě se šel praktikovat Wim Hof do řeky Sava. Ta je nádherné čistá s krásnou barvou. Sice láká koupáním, ale ta teplota v ní pro mě není ani na vysvléknutí do plavek. Tipuji tak pocitově 3 stupně.

V neděli ráno byl den D a tak jsme vyšli směrem na Triglav, nejdelší cestou kolem jezer. Udělali jsme zlepešovák, protože jsme se měli vracet do Staré Fužiny a bydlet ve Strednja Vas, tak jsme si jedno auto nechali u apartmánu v Ukanci a druhé zavezli do Strednja Vas. Veděli jsme, že počasí bude podobné jako v sobotu. Dopoledne hezky a pak déšť. Chtěli jsme vycházet v 6:00 hod., ale s převozem aut, jsme vyšli až v 6:30 hod. Hned při prvním rozcestníku jde dupák rovnou k černému jezeru. Jedna věc je vyšlápnout ho nalehko a druhá věc je mít na zádech 8 - 10 kg. Naštěstí počasí nám přálo, tak jsem cestu užila až k chatě u 7 jezer. Tam jsme si chvilku odpočinuli, dali jsem si polívku a pak zase vyrazili na cestu. Ségra tu prožila trochu trauma, protože chtěla na záchod a zjistila, že je to jen díra do zěme, a kterou se stála slušná řada. Padlo několik fórů na toto téma u oběda a šlo se. Začala se zatahovat obloha a při rozcestníku na prehlodavci začínalo pomalu pršet. Naštěstí jsme měli všichni pláštěnky. Postupně začaly sněhové plotny a cesta začala mít složitější terén. Rozhodně ne však nic na jištění. V podstatě jsme se nejistili až na Dom Planika. Potkali jsme 2 kluky, kteří se vraceli, že si nevzali dobré boty, a tak jim to na sněhu klouže a nemůžou tam dojít. Vidím jak ségra kulí oči a to jsem se ani nestihla podívat na našeho tradičního kuliče očí Miškuse. Tomu už se určitě v hlavě rojily krizové plány. Přestože to některé členy výpravy dost vyděsilo, tak se dali rychle do kupy, protože na dalším úseku kousek od Koči na Doliču byla rodina asi s jedenáctiletým dítětem a pokračovali dál. Sice dítě hystericky řvalo na taťku, ať pohne zadkem, ale cizí strašná situace, uklidňuje ostatní. Dali jsme si nějaké energetické nápoje a tyčinky a alou na poslední část. Soňa se dívala u rozcestníku kolik je ještě na Dom Planika a bylo to 3,5 km. Říkám: To je v pohodě, to už je kousek. Se snahou namotivovat již dost psychicky nalomenou skupinu. A nyní přichází zlomový bod u Miškuse. Pomalu začíná poletovat i děšťo sníh a Miškus se na mě otočí s vyděšeným výrazem a říká: Prcku, jako zruš ten dům Planika a rezervuj Koču na Doličku. Začínám poznávat jeho paniku. Za ty roky už jsem se s tím naučila pracovat. V tomto případě nejde mile vysvětlovat situaci, ale musí se tvrdě zasáhnout. Miškus z nás má nejlepší kondici a doběhl by tam dvakrát, ale ta hlava. Držím ho pod krkem za pláštěnku (nejde nikterak o fyzické násilí, jsem přece jen menší:-)) a rázně říkám: Ty si tady fyzicky nepřipravenější jedinec, tak přestaň remcat a jdi. Nic rezervovat nebudu, šlápni do toho a pokračuj. A snaž se ostatní motivovat. Miškus najednou přestává remcat a pokračuje (doma se pak dozvídám, že Soňa řekla informaci, že je to ještě 4 hodiny jen Miškusovi, aby prý neděsila ostatní. A za ty roky by mohla vědět, že Miškusovi se tohle fakt neříká, jestli nechce paniku). Postupně déšť přestával a začalo se vyjasňovat. Přišla pasáž s kovovými lany a trošku strmějšími srázy, ale to bylo před chatou asi 500 m. Najednou Miškus vidí střechu domu a z paniky je radost. Nadšeně pobíhá a říká, že se vrací pro Jirku a Terku, kteří byli několik set metrů za námi, že jim na pasáž z lany vezme hole. Změna počasí a evidentně změna nadšení:-) Pak už jsme jen stoupali šotolinou vzhůru a viděli stále se přibližující střechu. Popravdě ta střecha se přibližovala pomalu a vypustila jsem nejedno sprosté slovo:-) Přišli jsem na ubytování 17:30 hodin. Hned jsem se ubytovali, protože jsme měli dopředu udělanou rezervaci s polopenzí. Ještě jsme přemýšleli jestli nepůjdeme rovnou nahoru, ale největší problém byl mokré boty a neznalost terénu nahoru. Nakonec jsme se domluvili, že si dáme večeři a odpočineme si. Ráno to pak riskneme s počasím. Večeře byla super, byly 3 jídla na výběr. Měli jsme zarezervovaný menší pokoj pro 5 osob, tak jsme měli pokoj jen pro sebe. Použili jsme na přejití do restaurace papuče, které zde byly erární v koši (ikea). Já jsem po večeři hned usla, ani mě nevyhecovalo, že kluci říkali, že se udělalo hezčí počasí a je vše krásně vidět. S jazykem venku jsem spala až do 5 ti ráno. 

Další den v 5:00 hod. zvonil budík a protože jsme neměli nikdo signál na telefonu, tak byla předpověď počasí trochu loterie. Na horách se to mění každou hodinu. Bohužel už od brzkého rána začalo hodně pršet, takže rozhodnutí bylo jednoduché. Než se honit za vrcholem v dešti, tak raději nechat výstup na vrchol na jindy. Je to sice smutné po jedenácti hodinách chůze, ale to je život:-) Navíc dost rozhodlo i to, že na chatě nebylo zapnuté topení a tak nám žádné věci neuschly. Měli jsme všichni náhradní oblečení, nikoliv náhradní boty. Nikdo se tak do mokrých bot netěšil. Dokonce Laďule s fotbalu doporučoval dát si do bot sáčky, což využila Terka:-) Pak jsme si dali bezva snídani. Opět byla nabídka ze 3 možností od vajíček až po sladkou variantu chleba s medem. No a byl čas vyrazit na cestu, čekalo nás dost velké klesání, které jsme nazvali přenížení, na celkem 16 km. Přestože chata Vodnikov haj byla velmi hezká a dovedu si v hezkém počasí představit i posezení s pivkem v ruce, tak na to jsme neměli ani pomyšlení. Mazali jsme jako tryskomyši směrem údolím dolů. Střídali se pasáže s řetězy, pak pohodová traverza kolem kopců, lesy a nakonec louky. Ale pořád dolů a dolů. Díky holím jsme dost tlumili kolena. Energetické tyčinky už docházeli a tak to chtělo dostat se už do Staré Fužiny. Nakonec nám rychlo chůze trvala 6 hodin. My jsme si ještě dali po asfaltové silnici chůzi do Strednje Vsi pro auto a já jsem zamířila přímo na apartmán Jagger a kluci jeli pro holky a pak pro druhé auto. Seděla jsem na recepci něco po jedné hodině a vypadala jsem asi dost děsivě, protože mi recepční říká: klidně se můžete ubytovat dříve. Potřebujete asi sprchu že?..Asi jsem už i smrděla. Na chatě nebyla voda, tak jsem si zvládla jen vyčistit zuby. Hned jsem mazala do teplé vody a čekala na zbytek. Ti přijeli za chvilku a Jirka třepající rukou naléval mega rumy. Věci jsme rozvěsili po celém balkónu a už si jen říkali naše dojmy z cesty. Nikomu se nechtělo chystat jídlo, tak že si zajdeme do nějaké restaurace. Jako ne nějaké, ale nejbližší. Nohy jsme sunuli z kopce do místní konoby a 500 m byl nadlidský výkon. Tušila jsem, že restaurace je sice dobrá, ale než jsme vyšli prohlídla jsme si ceny. To dělám kvůli Miškusovi a věděla jsem, že budou manýry:-) Hned po otevření jídelního lístku vidím Miškusovi zvětšené zorničky, a je to tady. Jirka s Terkou si kupodivu vybírají místní jídlo a s cenou jsou v pohodě. Jejich domáci plněné taštičky různými pochutinami vycházejí na 15 euro. Zato pivo je levější než jinde. Miškus opět tradičně nemá ani chuť si vybrat a dělá grimasy. Takže mu vyjednávám špagety Bolognese, které ani nejsou na jídelním lístku za 12 euro. I tak je zklamaný, protože chtěl nějaké vydatné jídlo po pochodu a to sice na jídelníčku je, ale od 20 euro výše. Cpe se tedy těstovinami a odmítá si vyměnit se mnou jídlo na zkoušku, to poznám že je naprdlý:-)))

Druhé ráno jsem si udělali hezkou vycházku k vodopádům Ribnica, které byly od apartmánu v docházkové vzdálenosti. Celý výlet byl zhruba 6 km. Musím uznat, že to byla parádní procházka bez lidí a samozřejmě Ti 3 Wim Hofové se zase koupali. Odpoledne byla předpověď zase na déšť, tak jsme ještě stihli zajet k jezeru Bohinj, vykoupat se. Já jsem si se ségrou šla půjčit kajak, protože to by byla chyba neprojet se. Kajak stál za hodinu 10 euro a bylo to parádní poježdění. Dozvěděla jsem se, že na pádlování nemusíš mít VŠ tělocvik (protože ségru pořád popichuju) a stačí pouze zápočet z mikroekonomie. Ti co se vysvlékli do plavek a nenamazali se, se šeredně spálili. Říkám Jirkovi, jako řediteli vápenky: Jirko namaž se nebo se sežehneš. Jirka: Jsem už byl letos na Tenerife ne. No a jak to dopadlo? Měl spálené, vše co si nenamazal. Nespálené místa nakonec byli jen jeho ruce, které si obtiskl na záda. Pak jsem si šli někteří odpočinout. Většina pochrupuje, ale já nemám čas a přidávám si příběhy na Instagram:-) To mi akorát stačí na hodinu, co se všichni prospali. Následně skupinu nepozorovaně motivuju na další výlet na Bled. Někteří jsou už dost smuchlaní, ale nakonec tedy vyrážíme. Hned po zaparkování u Bledu, je ženu do kopce na hrad. Někteří si myslí, že jsem magor a ukazují mi knírek pod nosem (ano říkají mi po domácky Áďo). Ségra nezapomíná říct, že to je druh mojí dovolenkové mánie. Když jsem doma, tak umím odpočívat, ale jak vyjedu do zahraničí, tak jenom všude šmejdím. No popravdě, kdo by chtěl poslední večer sedět v kuchyni bez okna a dávat si panáky. No já teda ne. Pak procházíme kolem jezera a pořád nadšení upadá, tak se obracíme zpět. Popravdě město Bled mě úplně neoslovuje. Je tam hromada barů, anglánů s pivem v ruce a část je taková komunistická. Druhá strana jezera na mě působí romantičtěji od soutěsky Vintgar. 

Hodnocení výletu. Já jsem naprosto spokojená, ikdyž vrchol nebyl zdolán. Hned jakmile jsme tam nevylezli, jsem věděla, že Soňou bude problém. A taky nastal, začala se plánovat další cesta za rok, opět na vrchol. Já bych si naopak od Slovinka potřebovala trochu oddychnout a raději třeba zase šmejdit po Rakousku. Ideálně Švýcarko. A popravdě nás čeká Tenerife. Takže Good Bye