Korsika a její dobrodružství

A je to tady...Rodinný výlet na Korsiku...Snahou bylo zkombinovat hory a moře a využít všechno, co Korsika nabízí. Přestože začínám s popisem, rovnou mohu napsat, že to stálo za to. Nejdřív jsem naplánovala dramatický výlet s odletem z Katovic do Pisy a pak trajektem na Korsiku.  Naštěstí mi změnili termín letu a tak jsem měla možnost let bezplatně u Wizzair zrušit. Sice mi peníze nevrátili, ale přesunuli je na můj účet, na další letenky:-)...Tohle se stalo v pravou chvíli, neboť na Cestujlevně.com vyskočil odkaz na Eurowings, které slevnilo na červen letenky na 3.000 Kč/osoba tam a zpět Vídeň/Bastia. Jinak cena letenek bez slevy se pohybuje okolo 8.000 Kč.  Takže jsem ihned zakoupila 3 letenky a měla radost, že vše vyšlo.  Samozřejmě jsem začala předělávat plán cesty. Vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici jen 8 dní, musela jsem oželet destinaci, kam jsem původně chtěla a to Porto Vecchio.  Z Brna jsme jeli v 2:30 hod. ráno autobusem Student Agency a plánovali jsme, že se mrkneme na nějaký film, ale protože jsme byli někteří po půlmaratoonu a někteří po štafetě, tak jsme hned vytuhli. Na letišti ve Vídni jsme si dali bezva snídani. Nejdřív jsme se pohádali, kdo bude u okna a nakonec jsme všichni usnuli:-)...Okno jsme raději zadělali. Už v 8:00 hod. ráno jsme byli na letišti v Bastii. Tam jsem si půjčili u Europcar auto, které jsem měla už měsíc dopředu rezervované a zaplacené. Měla jsem strach, že měli v podmínkách, že se nesmí platit debetní kartou, ale částku mi z karty strhli hned po rezervaci a zálohu jsem na kartě ani nezaznamenala. Pro jistotu jsem si, ale nechala větší finanční rezervu, protože psali, že záloha bude 1000 euro. Na přepážce nám paní hned po ukázání řidičáku předala papíry k autu a hned naproti letiště jsme si ho vyzvedli. Byla to docela pohodová akce. Dostali jsme Volkswagen Up, takže takové malé prdítko...Do úzkých ulic na Korsice ideální...Už v 9:00 hod. jsme byli v naší první destinaci Saint Florent. 

Bylo to malé kouzelné městečko, opravdu připomínající Saint Tropez. Krásný přístav s jachtami a velmi malé náměstíčko. Všechny ubytování jsem měla opět přes booking.com, takže vše probíhalo bez problémů. Paní nás dokonce překvapivě ubytovala už ve 12:00 hod., přestože check in byl až od 15:00 hod. To vždycky potěší, protože po dlouhé cestě, je bezva si dát věci do skříně a plácnout sebou na postel. Ještě ten den jsme vyrazili na ohlídku městečka a nákup potravin, protože ubytování bylo bez jídla. No a opět nás ceny potravin ve Francii nepřekvapily...Draho, jak blázen, ale zase samé kvalitní suroviny. Koupili jsme si jejich víno a večer poseděli v ubytování. Dělali se ze mě srandu, že jsem cestovka, tak jsem klientům sdělila, že mají jít brzo spát, protože zítra je čeká výlet na pláže. Vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak jsem nemusela rezervovat výlet lodí na známé pláže Plage de Lotu a Plage de Saleccia. Společnost Le Popeye jela, co hodinu. Ikdyž jsem ráno klienty hnala, nakonec jsme stihli až loď v 10:00 hod. Jsou to hrozní pomaláči...Bydleli jsme sice 1,5 km od přístavu, ale tempo po ráno nebylo moc svižné. Lístek stál podle varianty. My si vybrali lodí na Plage de Lotu, pak pěšky přechod na Plage de Saleccia a pak rychlolodí zpět. Vyšlo to 25 euro na jednoho. Pláž Lotu byla krásná, ale bohužel v našem termínu plná chaluh naplavených na pláž. Takže jsem tam ani nezůstávali a hned vyrazili pěšky na plage de Saleccia. Tak jsme šli asi 40 min. protože, přestože byla cesta značená, tak na konci už značka nebyla a asi 400m jsme si zašli. Cesta byla prašná, ale v klidu jsem na ní šli v nazouvákách. Pláž byla naštěstí krásná a jak se psalo i v průvodci plná krav, které se procházeli mezi koupajícími. To jsem ještě neviděla. Mělo to své kouzlo a doplnilo to přírodní krásy Korsiky. Na pláži byly kromě krav divokých i krávy městské. Už dlouho jsem neviděla, tak vtipné focení fotek. Naposled, jak si na instagramu dělala z tohodle focení sranadu stibrovicholka. Holky se vrhaly do vln a kroutily vlasy před fotografem. Nejedříve jsme si mysleli, že jsou na drogách, ale asi to bylo za střízliva:-)...Naše loď odplouvala v 15:30 z pláže, protože další pozdější časy odjezdu už byly plné. Jezdilo se asi do 18:00 hod. Což byla škoda. Klidně bych tu ještě 2 hodiny vydržela, jen se koupat a převalovat. Sestra se bohužel na rychloloď nepřevlékla a nechala si do toho průvanu mokré věci, což se ukázalo za 3 dny jako neštěstí. Večer jsme ještě vyrazili na zmrzlinu a na citadelu do města. Sestra nám pak celou dovolenou přezdívala šmatláci, protože pořád někam chodíme. Večeři jsme ve městečku vynechali, páč ta cena byla klasická Francouzká. Nakonec jsme vedle našeho ubytování využili parádní pizzerii a vzali si obrovskou pizzu sebou, k nám na terasu.  Další den už jsem klienty honila, ať se zase balí a vyrážíme v 11:00 hod. směr vnitrozemí. Moje první zastávka byla v Corte. 

Sestra po cestě spala a pak se probudila přímo ve městě, do 31 stupňů a bylo o zábavu postaráno. Nakonec jsme ten kyselý obličej dostali až k pevnosti. Corte je krásné město, plné malebných uliček s nádhernou pevností. Já bych byla ochotna, sednout si na kávu a korzovat klidně celý den, ale klientela byla dost zpruzená. Takže jsme nakoupili a jeli asi 20 km klikatou cestou směr naše stanoviště Lozzi. Jinak Corte určitě doporučuji navštívit. Je to krásné město, uprostřed hor. Je pravda, že místní jsou tu odtažitější více než jinde na Korsice, ale aspoň je to více autentické. Dorazili jsem do našeho ubytování v Lozzi Les Chalets de Lozzi. 

Býváme ubytovaní někdy v dražších hotelech, někdy v levnějších penzionech, ale tohle byla pecka. Nejvyšší hotel v Dubaii by se zde mohl učit. Méně zlata a více kouzla. Domečky - chatky zasazené v malebné přírodě, byly plně vybavené i pro náročně. Kuchyň měla dokonce myčku, kávovar, toustovač a mikrovlnku. V koupelně teklo dostatek teplé vody, až mě to překvapovalo. Venku bylo posezení a gril. Opravdu pro mne velké překvapení. Večer jsme ještě vyšli na výlet k místní řece, ale pořád jsem jim říkala, ať se šetří, že výstup na Monte Cinto nebude sranda. Nakonec jsme si udělali jídlo a šli spát. Druhý den ráno nám paní domácí udělala snídani na 6:00 hod., abychom mohli vyrazit. Tomu říkám servis. Nakonec jsme vyšli v 6:30 hod. Procházeli jsme kolem campingu Monte Cinto, od kterého průvodci zahajují cestu. Na místním parkovišti se dalo zdarma nechat auto, kdyby někdo neměl ubytování. Zrovna přijeli 2 mladí Němci a hned od kempu volili místo klikaté prašné cesty, zkratky směrem vzhůru makiemi. Tak jsem si říkali, že se jich budeme držet. No dobrý nápad to nebyl, protože naše skoro holčičí skupina, takové tempo nezvládala. Já už jsem funěla na začátku cesty a to jsem nevěděla zdaleka, co mě čeká.  První ukazatel na mapce byla kaplička. No spíš to bylo pár šutrů naskládaných na sebe a vedle toho fotka, jak to asi vypadalo. Cesta zkratkami vzhůru byla značená šipkou refuge a byla docela vyšlapaná, tak se nám šlo dobře. Tady jsme se ještě trošku kochali krajinou s kravkami, které se sami pásly a v podstatě měly volnost a pohodičku. My jsme funěli za kluky k naší první zastávce k chatě. Kluci tam měli přestávku a ládovali se oplatkami, čekali až je předběhneme, protože měli ještě ranní povinnosti v křoví:-)...Tam jsme je taky nemilosrdně řízli. Konečně začala cesta na Monte Cinto. Jak se přezdívá na Monte Rasovinu. A ono to rasovina byla. Začali jsme od chaty stoupat. Začátek cesty mi přišel náročný a to jsem nevěděla, co nás čeká. Nejdřív jsme oslavovali, jak malé děti, že jsme se dostali do 2000 m.n.v. Tak jsme udělali video plné srandiček, pak se terén změnil pouze na kameny a šplhání se zapojením všech končetin. Cesta byla značená jen kamennými mužíčky (kameny, naskládané na sobě), takže jsme často nevěděli, zda jdeme správně. Sem tam po delším úseku byla šipka Monte Cinto. Pak přišel úsek, kde se muselo seskakovat z menší skalky a já nevěřila, že jdeme správně. Sestra už mezitím stihla 2x brečet a Miškus už chytal nervy. Sice se jako jediný chlap výpravy nepřiznal, že je to dost děs, ale ty vykulené oči mluvily za vše. Nedalo se nic dělat, čekali jsme na němce:-)...Ti zachvilku přiklusali, jak kamzíci prohodili jsme pár jednoduchých anglických slov. typu: good job, nice to see you a tak. Jakmile kluci seskočili ze skály, tak kde jsem říkala, že snad nevede cesta, vydali jsme se za nimi. No jenže Ti šlápli posilněni oplatkami a taky odlehčeni v křoví do pedálů a za chvilku už jsme se zas drápali sami. Naše video z 2500 m.n.v. už tak radostné nebylo. Sestra, která má strach z výšek (nechápu, proč tam chtěla jít) opět pustila fňukání, ale když viděla, kam by se musela vrátit, tak utřela slzy a šplhala, jak kamzík. No a hurá. Konečně jsme trefili GR20, která vede kousek pod Monte Cinta. Tam už se to hemžilo lidmi. No hemžilo. Bylo jich více než 2. Sestra se začala usmívat a Miškus se přímo radoval. Neumřeme sami. S lidmi se zlepšila v našem týmu nálada a až ani příkré šplhání nebyl problém. Vyšli jsme ke kříži na vrcholu a ségra křičí: Ty vole, moře...Na to se ozývá vedle nás skupinka a opakuje větu: Ty vole, moře...Poznáváme krajany a zdravíme se s nimi. Potkáváme i naše braťa, kteří se ptají, kolikátý den jdeme....No doufám, že první a poslední. Každopádně euforie z výstupu byla obrovská. 

Nakonec kousek pod vrcholovou fotkou rozbalujeme naše trpné jediné jídlo, které Miškus vzal. Tousty se salámem a sýrem. Nás se ségrou ani nenapadlo si něco vzít, já fakt nevím, na co jsme myslely. Ty beze slov natlačíme a hybaj dolů. Ještě se zdravíme s našimi kamarády němci, kteří na nás s úsměvem volají: congrats. No asi naše skupina vypadala dost nedůvěryhodně:-), že se na vrchol nedostaneme:-). Odpovídám danke schon, abych trapně byla mnohojazyčná. Pak už jsme naše němce nepotkali. Cestovka CK Hrubá vymyslela sestup kolem jezera Lac du Cinto. No člověk nesmí všemu na internetu věřit. To jsme si tedy dali. Nejdřív jsme putovali asi 2km společně s lidmi GR20, ta cesta byla Mordor. Musím uznat, že všechny, kdo tenhle trek jdou obdivuji a předem říkám, že já si ho zřejmě nedám:-)))). Šplhali jsme se opět všemi končetinami po kamenech, jak nahoru, tak dolů. Naštěstí tady nám značení až tak nechybělo, protože tu byl dostatek lidí, zdolávající stejné cíle. Tak dlouho jsme se drápali nahoru, až jsme se pak sutí hrnuli dolů. Po cestě jsme Miškusovi nadávaly, že tohle snad ani není možné, že tady to nikam nevede. Naštěstí jsme už viděli jezero, tak jsme se v suti po kolena brodili dolů. Miškus hlásil směr jezero, že tam proběhne koupačka. Kolem jezera byla ještě trochu sněhu, což značilo, že tady určitě žádná koupačka nebude. Náš tým vzal jezero útokem takto: Miškus po kolena a se slzami v očích, sestra po kotníky se sprostými slovy, něco o tom, že to snad není možné, jak je to ledové a já jsem pro jistotu ani boty nevyzula. No ledovcové jezero, co čekali - potápění v rytmu samby:-)...Po téhle legraci přišla část, to je sakra ještě kus k chatě. Najednou nás vedly opět jen kamenné ukazatele, došly 3 litry vody a nastávala další část pochodu tzv. marnost. Miškusovi srandičky směrem k jezeru, kdy jsme se bořily v suti a on na nás volal pianko, traverzujte se změnily na sestup beze slov. Tentokrát jsme sestupovali obrovské kameny lezením zády po čtyřech, abychom se nenatáhli. V dáli jsme viděli chatu, u které němci snídali. Miškus se s námi už nebavil a hnal, jak urvaný, protože měl strach napít se tekoucí vody kolem kamenů, prý aby mu nebylo nevolno. No nic mě už to bylo jedno. Já jsem si klekla a pila, co to šlo. Pak jsme se ségrou dostaly fázi: ironická sranda z vyčerpání a smáli jsme se snad všemu, což Miškuse ještě nasralo. U chaty pak Miškus chtěl natočit vodu a ta netekla, tak pak u krav zalehl k vodě a začal pít taky. No a pak, že to nejde. Ségra se ještě smála, že nahoře byla voda čistá a tady smrdí hov...a od krav. Pak přišla fáze pozvolného sestupu stejnou cestou směrem ke kapličce a pak ke kempu. Nikdo už se s nikým nebavil. Sem tam jen zaznělo, já už to fakt nedojdu. Nakonec jsme po 11 hod. dostali spálení za krkem, bez vody, jídla a energie, na naše ubytování. Všichni jsme si dali sprchu, udělali jsme si jídlo a už jsme toho moc nenamluvili.  Zato od druhého dne, jsme si povídali jen o výstupu. Směrem nahoru nám to trvalo asi 5 hod., pak 30 min. po GR 20 a pak 5 hod. sestup dolů. No každopádně, že by se dalo kochat krajinou si nepamatuji, vlastně si toho moc nepamatuji. Opravdu to byla dřina.  Jsem samozřejmě šťastná, že jsem to absolvovala, ale asi se raději budu kochat rakouskými 2500 tisícovkami:-) s výhledem do krajiny. Nebo zvolím jinou korsickou horu. Další den jsme si konečně na chatkách snídani užili a jak nám chutnala. Pak jsme opět sbalili našich pár švestek a já slibovala klientům jen klidnou válečku u moře. Přejeli jsme do Ille Rousse. 

Bylo to krásné městečko a už městská pláž měla krásnou barvu. Jenže tam propukla ta chyba z lodi, jezdit v mokrých věcech a sestra dostala angínu. Bolest v krku, nateklé dutiny a únava. Večer s námi vyrazila do města, ale už jí nebylo dobře. Tak jsme se jen prošli v krásných uličkách a v podvečer se vykoupali a pak už měl celou dovolenou smůlu. Naštěstí to byla taková ta letní angína bez teploty, tak jsme nemuseli nějak řešit prášky na sražení teploty. Další den říkala, že s námi chce vyrazit na pláž, přestože se nemůže koupat. Šli jsme pěšky na Plage du Bodri. No cestu nám ukázal google a to byl dost děs, někde přes pastviny makiemi plnými pavouků a pod námi se kolem pobřeží vinula příjemná cesta. Já chtěla jet vlakem, ale to se frflalo. Nakonec jsme na pláž dorazili a byla parádní. Málo lidí, voda nádherná, průzračná a dokonce už byla i teplejší než první den. Sestra trpěla na dece pod slunečníkem a mi se koupali. Pak kolem jedné hodiny říkala, že chce vlakem zpět, tak jsme se sbalili a my jely vlakem a Miškus si bežel kolem železnice zpět na ubytování.  Večer už jsme šli na zmrzlinu sami a přemýšleli jsme, že si zajdeme i na večeři. Nakonec jsme se rozhodli, že to necháme na poslední večer a půjdeme všichni. Rastaurací bylo v Ille Rousse mnoho a všude to vonělo nádherně rybami. Cena večeře od cca 15 euro výše. Pizza a pár jídel se samozřejmě dalo sehnat i za 10-12 euro. Já jsem mrčela, že chci vláčkem do Calvi, ale pacient schopen nebyl a Miškus mě bojkotoval. Tak jsme se domluvili, že vyrazíme až druhý den. Ráno jsme se sbalili a jeli směr Calvi. To bylo zatím největší město a skrz historické uličky jsme se škrábali na citadelu nad městem - La citadelle de Calvi. 

Odtud byl parádní výhled na přístav, byl tu stínek a mnoho restaurací a krámků. Calvi bylo příjemné město a bylo tu mnoho lidí s batohy na zádech. Buď se teprve na GR20 chystali nebo se šli rovnou z cesty vykoupat. Kousek od Calvi bylo město odkud se začíná nebo sestupuje z GR20 Calanzena. V Calvi jsme byli asi 2 hodiny a pak se přesunuli do posledního města, kde jsem naplánovala, že vrátíme auto a druhý den ráno se autobusem dostaneme na letiště. To jsem se se vším trochu přepočítala. Hotel byl sice 14km od letiště a asi 4km od centra Bastie, ale byl v průmyslové části města, takže nic pěkného. 

Navíc jsme odjížděli v neděli a zjistili jsme, že autobus neodjíždí od nás ze zastávky, ale pouze z hlavního nádraží z centra . Navíc množství spojů je dost děsivé. Litovala jsem, že jsme si auto nenechali do druhého dne, ale měla jsem strach, že vracení vozu bude zdlouhavé. O to hůř, že vůz jsme vrátili asi za 10 min. Pak jsme se vydali do města, že si dáme večeři, tu na kterou jsme se těšili. O to bylo horší zjištění, že Bastia není Calvi ani Corte.  Takže hromada snack barů a po krásných restauracích jako by se zem slehla. Já rozhodně málokdy něco kritizuji, ale tady to bylo pro mě zklamání. Nakonec klientela začala být z toho všeho dost protivná, tak bylo na čase odjet. Bohužel to jsme ještě netušili, že jediná možnost, jak se dostat na letiště bude taxi za 60 euro. Kdy nás ještě pan taxikář natáhl, protože nepřijel z 0 na tachometru, ale s 13 eurama. Samozřejmě na mluvu v angličtině se moc netvářil, pak nám jakože odpustil 3 eura. No nezakončili jsme to moc dobře:-))...Pak jen cesta zpět, kdy jsem udělala pozdě chcek in, a tak jsme neseděli vedle sebe, ale za sebou v uličce. Laďule seděl vedle paní, která měla chuť si vykládat, takže tento si povídal. Segra měla plné dutiny s rýmou, takže si vygooglovala, že v letadle při podtlaku umře bolestí a já jsem se dívala na film. Pak jsme naskočili na Student Agency, který nám jel do Brna za 30min. a jsme zpět v ČR. Musím říct, že mi spoustu lidí říkalo, že Korsika je nádherný ostrov a já na to pche, víte kolik jsme takových viděli. Jenže měli pravdu. Opravdu krásná příroda, hory a modré pláže s čistou vodou, dělají z Korsiky TOP destinace. Třeba se tu ještě jednou podíváme, ale už raději výstup na Monte de Oro a třeba Porto Vecchio:-)