Přechod Madeiry: ostrov věčného jara
Po vzoru přechodu GR 221 na Malorce, jsme se rozhodli zkusit ve stejné sestavě i přechod Madeiry. Tady to mělo jen jeden háček, nedalo se pořídit pokaždé ubytování na horách a museli jsme tedy počítat s variantou stan. No a popravdě jsme si všichni zavzpomínali na stanování v dětství na zahradě a to bylo asi tak všechno:-). Madeira je portugalský ostrov (portugalsky Ilha da Madeira), který leží v Atlantském oceánu asi 580 km od Maroka. Madeiře se přezdívá ostrov věčného jara. Teplota vody by celoročně neměla klesat pod 18 stupňů celsia. Teplota moře i vzduchu jsou však v rámci ostrova dost rozdílné. Nejtepleji prý bývá ve Funchalu. Takže jsme pro přechod zvolili duben, kdy už je méně deštivo a panují příjemné teploty (a to se ukázalo jako blbost:-)
RYCHLÝ PŘEHLED
Termín: 18.04. - 28.04.2022
Letenky: Smartwings 7.800 Kč/osoba
Místo odletu a příletu: nechtělo se mi přesedat, takže dražší letenka Praha - Funchal přímý let, 4:30 minut, možností je splolečnost TAP s přesednutím v Lisabonu, letenka se dá v akci pořídit za polovinu
Ubytování: Booking.com a stan
Madeira patří mezi velice žádanou destinaci, díky čemuž dnes naleznete už i přímé spojení z Prahy se společností Smartwings (ČSA). Ceny za zpáteční letenku se běžně pohybují okolo 9000 Kč včetně odbaveného zavazadla. Cokoliv pod 5000 Kč můžete považovat za výhodnou nabídku. Na ceně letenky můžete také ušetřit tím, že se dokážete sbalit pouze do příručního zavazadla. Za odbavení se běžně připlácí. Před odletem jsme se samozřejmě museli připravit na stanování a na delší přechod cca 6 dní na cestě. Takže jak říká moje sestra, která mě už zná: vezmi si 20.000 Kč jdeme stanovat:-). Opravdu se neřadíme mezi klasické low costové výletníky, kteří dokáží přejít přechod jen ve stanu a jídlo si pořizovat v supermarketech a vařit si. Bereme to spíš jako klasickou dovolenou s dobrodružstvím. Vzhledem k tomu, že jsme neměli pořádné vybavení na stanování a opět jsme chtěli nést, co nejnižší váhu, tak jsme koupila stan Ferrino lightent 3, který váží 2,2 kg. Pro jistotu jsem ho před odletem zkoušela sama rozložit na zahradě a do deseti minut bylo hotov. Jsem Macgyver, jak vyšitý:-) Jediná já jsem si koupila ultralight spacák Sir Joseph 320g, segrá měla půjčený od kolegy z práce a Miškus si táhl klasický spacák zhruba 1kg. Pak jsme při balení uvažovali tak, že tam bude teplota přes den okolo 20 stupňů a na horách cca 15 stupňů. Já jsem tušila, že bude asi dost větrno, tak jsme jim říkala, ať si vezmou hlavně nějakou vrstvu tzv. neprofuk:-) Já mám naštěstí nakoupeno za celý rok dost funkčního oblečení, tak jsem mohla věci skládat opravdu do malých balíčků a měla jsem toho hodně. Můj Batoh cca 8kg bez vody, Soňa 7,4 kg bez vody a Miškus 15kg bez vody (nesl stan). Dalo by se toho napsat o balení asi daleko více, ale už by to bylo asi dost nezáživné:-)
A je to tady. Den odletu 18.04.2022. Museli jsme si koupit jedno zavazadlo na odbavení, což byl Láďův batoh, kde jsme dali tyče od stanu a trekové hole, které nesmí do letadla. Kdyby se nám zavazadlo ztratilo, tak se můžeme tak klouzat. Miškus si vzal pak do ruky jen tašku na jídlo. Před odletem jsme si zjistili, jaké samozřejmě ve Funchalu je letiště a podívali jsem se na několik hrůzostrašných přistání ve velkém větru. Nám se ségrou lítání nevadí, akorát Láďa už nás měl plné zuby. Nakonec jsem ji teda řekla, že to nevypadá dobře, že na dnešek hlásí silný vítr. Na počasí na ostrově jsem se dívala pravidelně, ale už mě mělo zarazit, že se to skoro každý den měnilo. Samozřejmě nad Německem nám pan pilot řekl, že to vypadá, že nedostane povolení k přistání a budeme zřejmě přistávat na Tenerife. Jen nám jaksi neřekl, co tam. Soňa se chechtala, Miškus se děsil a já si pustila hudbu. No tak holt uvidíme i Tenerife. Nakonec nad Francií pilot oznámil, že vítr je sice silný, ale přistání je povoleno. Holt jak říkal, je to na hraně, ale snad se do toho vlezeme:-). Přistání bylo super, nic tak hrozného se nakonec nedělo a v 15:30 jsme byli na letišti Cristiana Ronalda, které je ještě 17 km od Funchalu. Naší první destinací bylo Santa Cruz, asi 2 km od letiště. Nechtělo se nám čekat na autobus, tak jsme si tam došli pěšky a pod letištěm si ještě natočili několik přistání letadel, protože nám klesaly přímo nad hlavou. To byla teda síla. V Santa Cruz jsme měli zařízený hotel na přespání, tak abychom se ráno mohli dostat do Portely autobusem, kde jsme měli začínat. Zvolili jsme trasu z Portely do Porto Moniz a rozhodli jsme se vynechat začátek z Canicalu. Celkem tedy místo 120 km, pouhých 100km. Jakmile jsme přiletěli zjistili jsme pro nás dost závažný problém a tím bylo počasí. Opravdu studený silný vítr, pocitově tak 14 stupňů a to jsme byli u moře. Ségra pochopila, že je úplně špatně sbalená, tak večer u večeře bylo jedno velké neštěstí a tekly slzy proudem.
Ráno jsme si přivstali, kdy jsme na Madeiře je o hodinu méně a tak jsme zjistili, že u nich 7:30 hod. znamená ještě slušná tma a pak je světlo třeba až do 22:00 hod. Takže to, že všichni radili vyrazte už ráno, zas tak potřeba nebyla a hlavně na horách se počasí zlepšovalo až cca od 10:00 hod. Autobus ze Santa Cruz do Portely jel jen cca 3x za den, tak jsme jeli hned 7:45, kdy jsme poprosili v hotelu u dřívější snídani a v místním supermarketu jsme si koupili vodu a ovoce na cestu. Z ČR jsme si totiž táhli hromadu tyčinek (proteinových, ovocných, čokoládových atd.) a samozřejmě 0,7 slivovice, což se ukázalo, jak nejlepší zahřívač a ladič nálady. V Santa Cruz ráno bylo tak 12 stupňů a bylo po mrakem. Byla zima, ale dalo se zvládnout. Já jsem polovinu věcí půjčila ségře, tak jsem měla lehčí batoh.
I. ETAPA SANTA CRUZ - PORTELA - RIBERIO FRIO (celkem 17km, 600 m převýšení) dle GARMIN, čas cesty 4:20 minut.
Jinak Soňa jako náš map mistr se vzteká, že mapy na Madeiře (mapy.cz) se neshodují s realitou. Je zde uvedeno nesmyslné převýšení a neodpovídá ani čas chůze. Jako fanoušek všeho měření je rozhořčena a podotýká, že na Mallorce vše sedělo. V podstatě toto opakuje pravidelně každý úsek cesty.
Vystoupili jsme z autobusu v Portele a začala opravdová kosa. Fučel studený vítr, bylo to tak na rukavice a čepici. Okamžitě jsme se začali zateplovat a popíjet slivovici. Nakonec v zataženém počasí jsme absolvovali první etapu kolem levád. Sem tam jsme měli výhled na Porto da Cruz a Canical. Cesta byla příjemná, nebylo ze začátku ani moc stoupání. A docela rychle to ubíhalo. Nakonec jsme před Riberio Frio vylezli na pastviny s ovcemi, kde byl krásný palouček a byl tam i kemp. Já jsem však měla rezervovaný pokoj přímo v městečku Riberio Frio, což bylo asi 15 domů a 2 restaurace, bez jakéhokoliv obchůdku. To byla jediná ubytovací možnost. Do městečka jsem přišli už v 14:30 hod a ubytovat se dalo od 15:00 hod. Tak jsme si v místním snacku dali pozdní oběd a pak se šli ubytovat. Ubytování bylo parádní včetně kuchyně a udělali jsem v místním snacku už podruhé chybu, že jak nám byla na této letní dovolené kosa, tak jsme si dávali čaj a oni nám jej přinesli v hrníčku na kávu, protože čaj tam nikdo nepije. Za světla jsem ještě vyrazili na místní procházku, kde se to hemžilo turisty, kteří zde přes den mířili auty za cestovatelskými tipy a to na Balcoes (balkón), kde byla krásný vyhlídka do krajiny. Byli jsme zmrzlí a nadávali jsem, že tohle není ostrov věčného jara, ale ledárna. Ubytování bylo bez snídaně a místní snack se otvíral až v 10:00 hod. a to už jsme byli dávno na cestě. Už v Santa Cruz jsme si nakoupili jídlo na 2 dny (krájený chleba, sýr a šunku), tak abychom se připravili na stanování.
II. ETAPA RIBERIO FRIO - PICO DO ARIERO (1818 n.v.) - PICO RUIVO (1861 n.v.): celkem 19 km, převýšení 1500 m.v. dle GARMIN
Na této etapě jsme věděli, že se asi nadřeme a do toho nás čeká rozdělat stan i jediného možného místa na přespání a to kousek pod vrcholem Pico Ruivo. Počasí od ráno opět nebylo nejlepší. Mrholilo a naštěstí první kousek cesty cca 3 km jsme šli lesíkem a zas tak nám to nevadilo. Následně jsme se rozhodli k Pico do Ariero část trasy zvolit po asfaltce a pak se zas napojit na turistickou trasu. To mělo být cca 6km. Prudce se do nás opíral vítr a úseky, které nebyly kryté, byly opravdu s větrem o závod. Miškus už sprostě nadával a pořád se vysvlíkal a zase oblíkal, protože počasí se měnilo skoro, co kilometr. Přes déšť, pak teplo, zase vítr a pak vlhká a hustá mlha. Vše se většinou dělo skrz mraky ve výšce od 800 m n.v. do 1200 m.n.v. Pak se najednou vyjasnilo a otevřely se nám nádherné výhledy pod Pico do Ariero. Musím říct, že to mě úplně nabilo skvělou náladou. Už jsem čekala, že se v půlce na to Ti dva vyprdnou a pošlou mě někam. Bylo to fakt na hraně, především kvůli tomu větru. Na Arieru jsme si v restauraci, kde bylo samozřejmě narváno (protože se tu dá dojet autem, kdo by se tu taky tahal:-), dali skvělou madeirskou česnečku a rajskou polévku. Nutno říct, že do této doby jsme na přechodu nikoho nepotkali, byli to jen všichni autoturistikou, což jsme následně vyhodnotili jako docela dobrou volbu na Madeiru, neboť už od moře vše stoupalo strmě vzhůru a všechny města a vesničky byly rozseté do kopce a šlapat zde pěšky, bylo kdekoliv opravdu náročné. Jedné co nás uklidňovalo bylo, že se zde o víkendu běžel MIUT (Madeira islands ultra trail, který měl asi 4 trasy: 115 km z Porto Moniz, 85 ze Sao Vincente, pak 36 km a 19km) Trasy byly neskutečně dobře značené, kdy skoro po každých 5 metrech byla cedulka s reflexními prvky. Což nás uklidňovalo, že my to sice jdeme, ale oni to poběží. Nakonec to dal hoch z Ameriky za 13 hodin, to co mi za 6 dní.
V restauraci zjistil Miškus, že má pod sebou louži a není to z trenek, ale vytáhl se mu šlauch z hydrovaku a vytekl mu částečně do batohu. No naštěstí měl jen pár mokrých věcí. Tak jsem vyrazili na Pico Ruivo. Zprvu pár stovek metrů nás zase mrskal hnusný vítr a já jsem pořád pochodovala jako by nic a najednou slyším v dálce: prcku do prdele zastav, v tom přece nemůžeme nikam jít. Počkala jsem na skupinu a proti nám začali chodit lidi v trenkách a tričku a byli vysmátí, tak jsme si říkali, že půjdeme dál. Do 2 minut se vyjasnilo a najednou jsme měli teplo, bez větru a nádherné výhledy. Tohle byl pro mě určitě nejkrásnější úsek cesty. Z Pico Ariero do Pico Ruivo. Najednou po cestě Soňa zjišťuje, že jí taky vytáhl šlauch od hydrovaku a tak má 1 litr vody v batohu. No opravdu to je skupina. Když jsme se už blížili, tak ke konci cesty byl slušný stoupák. Musím podotknout, že na rozdíl od Malorky, zde bylo mraky schodů nahoru a pak zas dolů, kyčle a kolena dostávaly slušný zápřeh s naloženým batohem. Tolik schodů jsem ještě nikdy nevyšla. Po cestě bylo i několik menších tunelů, které se daly přejít s puštěnou baterkou na telefonu. Jakmile jsme se vydrápali na Pico Ruivo, tak jsme si šli obhlédnout místo na stanování. Skupina byla opět zděšena, ty dva malé plácky pod vrcholem byly opravdu jen tak na 2 stany. Vedle byl betonový přístřešek, ale v něm to smrdělo asi grilováním. Vedle přístřešku byly záchody za 50 centů a malá chatka, opravdu jen ze základními pochutinami. Tady jsme si v 17:00 hod. dali čaj a konečně byl větší než káva. Kluci, co obsluhovali byli takový puberťáci a nějakou kulturu to moc nemělo. Navíc jsme byli z toho větru trochu vymrzlí a nepochopili jsme, že v každé restauraci měli dveře otevřené a svištěl tam vítr. Byla nám mnohdy zima, kdekoliv jsme si sedli, abychom se ohřáli. Byl čas postavit stan, bylo asi okolo 10 stupňů a věděli jsme, že v noci bude hůř. Místo na stan naštěstí bylo kryté v závětří, tak aspoň z toho jsme měli radost. Asi v 19:00 hod. jsme zalezli do stanu, že to holt musíme zmáknout. Ani na jednu stranu nebylo moc možné jít. Jediná případně krizová varianta byla 2,5 hodiny dolů na parkoviště Homem em Pé. Každý jsem zvolili jinou variantu. Soňa oblékla 6 vrstev, včetně 3 ponožek a 2 kalhot a dala si i termofólii. Já jako největší zmrzlík výpravy, jsem zvolila variantu jen dvou vrstev a termo fólie a Miškus největší Wim Hof, šel s jednou vrstvou a ještě se ze začátku ani pořádně nepřikryl. Do desíti bylo světlo a tak jsme pili slivovici a Ti dva se mi pořád smáli, protože jsem přestala mluvit. A já když přestanu mluvit, tak je průser:-) Celou noc jsme šustili při každém přetočení fóliemi a tak se moc nedalo spát, ale nakonec jsme něco naspali. Chvilku nám do stanu fučel vítr, chvilku nad ránem pršelo a pak to přišlo. Ráno, žijeme:-) Nad ránem bylo kolem nuly a na stanu byla námraza. Miškus vyběhl ven na průzkum. Já říkám ségře, že mě z toho spacáku nikdo nedostane. Najednou Miškus huláká, že je nádherný východ slunce a, že to musíme vidět. Nadšenec všech východů slunce Soňa rozbaluje spacák a na povel běží ven. To se mi dost nelíbí. Beru tedy přes sebe Miškus spacák a jsem bohužel jako poslední určena hlídačem stanu. Ti dva jásají a běží na vrchol Pico Ruivo, který se nám tyčí nad stanem. Je to asi 100 m. Mezitím se začínají trousit první lidé, kteří chtějí východ slunce taky vidět. Samozřejmě přijíždí autem a jdou z parkoviště Homem em Pé. Já si natáčím sama videa a stěžuji si do nich, že mě tam nechali. Mám zmrzlý nos, ale je tu krásně. Když si na to teď vzpomenu, je to neskutečně silný zážitek. Miškus chystá snídani, která je stejná samozřejmě jako večeře. Stan máme sbalený docela rychle a mažeme směr Boca Encumeada.
III. ETAPA PICO RUIVO - BOCA ENCUMEADA - SAO VINCENTE: celkem 11,3 km, převýšení 400 m.v. dle GARMIN, celkový čas 4:20 minut
Soňa se opět vzteká, že ty mapy vůbec nesedí. Je trochu chladněji, tak jdeme svižně z Pico Ruivo směr Boca Encumeada, nad mraky ještě vidíme krásné hory a pak se noříme do oparu, abychom zase viděli prd. V podstatě se točíme pořád kolem nějaké hory a na jedné straně si Láďa vysvlíká vestu a na druhé straně je hnusně a zase si vestu obléká. Začali jsme tedy u místních hor používat výraz strana s vestou a strana bez vesty. Vždy když někdo zařval strana bez vesty, těšili jsme se, že bude teplo. Tento úsek cesty nebyl dle kilometrů, tak jednoduchý, jak jsme si mysleli. Byli jsme přemrzlí ze stanu, mrholilo a sem tam se nám naskytly výhledy, třeba na údolí jeptišek Curral das Freiras a pak zase hnusně až do Boca Encumeada. Bylo to pořád nahoru po schodech a dolů po schodech. Musela jsem si dokonce navléct svou rybářskou pláštěnku a byla jsem označena za pracovníka COVID centra, kdy jsem po cestě nabízela antigenní a PCR testy. Bohužel tento úsek byl opět bez lidí a chvilkama, zde byly i stromy popadané přes cestu. Zřejmě od větru. Bylo to jen na úseku, kde nevedl Utlra trail, protože Ti měli cestu nachystanou ligově. Nakonec jsme kolem půl druhé hodiny došli k Boca Encumeada, kdy zde byla restaurace na občerstvení a autobusová zastávka, ze které ovšem kromě 1 autobusu za den, nic nejezdilo. Ségra říkala, že to prdí a bere si taxík do Sao Vincete, kde máme ubytování. Šli jsme tedy do restaurace a pán nám zavolal taxi. Pan taxikář přijel z Riberio Frio a říká: Tady tak chčije, dole u moře je hic a svítí slunce. To nám opravdu pomohlo:-) Přijeli jsme okolo druhé hodiny do hotelu a už jsme mohli udělat check in. Pán nám vychvaloval hotel, že je starodávný. Bývalá předělaná nemocnice a máme krásný pokoj s výhledem na parkoviště. No potěš. To jsem to pořídila parádně. Hotel byl v kopci a tento pokoj byl opravdu historický a neměl žádný radiátor, jen 2 okna. Všichni jsme měli mokré věci, tak jsme začali všude po pokoji sušit. Stan jsme rozložili přímo v jejich noblesní historické zahradě a pomocí fénů si sušili boty. Večer jsme se šli projít do města, což do překladu znamenalo 2,5 km k moři prduce dolů, tak abychom z večeře mohli 2,5 km prudce nahoru. Centrum bylo pár restaurací u moře a kostelík s pár uličkami. Každopádně městečko bylo asi nejhezčí, které jsem na Madeiře viděla. V moři se koupat nedalo, protože byly obrovské vlny. Zašli jsme si do restaurace na jídlo a byli jsme schopni sníst cokoliv. Najednou bylo všechno skvělé, jídlo, postel, teplo. U moře bylo daleko lepší počasí asi okolo 17 stupňů a tak jsem se dívala, jak má být další den, kdy nás měl čekat přechod další etapy z Boca Encumeada do Rbacalu, cca 19km. Rozhodli jsme se, že jsme na dovolené, nemáme suché věci a vůbec, že si dáme další noc v hotelu a tuto etapu vynecháme. Já jsem však provedla změnu hotelu z této historické parády Estalagem de Vale do hotelu Calmar u moře a musím říct, že jsem se tu měla ubytovat hned. To byla jiná paráda, včetně sauny, bazénů a cena byla daleko příjemnější a to 2600 Kč/3 osoby/za noc, včetně snídaně a wellness. Místo toho abychom druhý den odpočívali, jsme se vydali na výlet na místní kostel asi 5,4 km, opět prudce do kopce a z kopce. Nejdřív jsme ještě zkusili v nádherném parčíku návštěvu vulkanických jeskyní, ale bylo nám řečeno, že jsou na rok zavřené a opravují se. Pak už jsme se ubytovali a zašli si na večeři, kdy si Láďa dal místní specialitu, které říkám maso na špejli. Pořád jsme měli jídelní deficit, tak jsem si výjimečně dali i hranolky. Tato etapu považuji za nejlepší regenerační a zároveň echt dovolenkovou. Přestože já nemám ráda, když nejdu podle plánu a pokud nemám všechno odškrtnuté, tak jsem nervózní, tak jsem se naučila, že vše v živote nemusí být podle plánu a hlavně si to mám především užít.
IV. SAO VINCENTE - RABACAL - FANAL: celkem 19 km, převýšení 750 m.v. dle GARMIN, celkový čas 5:45 minut
Vynechali jsme etapu z Boca Encumeada do Rabacalu, kde jsme původně chtěli spát pod stanem. Teď jsme však potřebovali přesun do Rabacalu. Taxi byla drahá varianta, přestože to bylo 24 km a autobus byl možnost do Riberia Brava, pak přestup do Calhetty a odtud taxíkem 9 km na Rabacal. Což by nám sebralo půl dne. Nakonec nám na recepci v hotelu pomohli sehnat místního pána, který zařizoval výlety a dal nám lepší cenu. V podstatě tady opravdu moc nejezdí nikdo autobusem. Většina návštěvníků Madeiry bydlí ve Funchalu a odtud si rezervují výlety. Je tam obrovské množství společností, které nabízejí dopolední, jednodenní i vícedenní výlety. Všichni jsou na nás milí a s pánem jedeme do Rabacalu. Vykládá nám o pěstování vína v Sao Vincente a zajímá se o naší slivovici. Na parkovišti Rabacalu jsme za 45 minut. Počasí okolo deváté je pořád divoké, trochu chladněji a mrholí. Nejdřív procházíme jednotlivé vodopády, které máme po cestě. Je vidět, že je to hodně vyhledávané místo na výlet, protože už ráno je tu dost lidí. Než jdeme k vodopádu Risco, který je zde největší atrakcí a hlavně nám pak přes něj pokračuje cesta do Fanalu, zajdeme si na občerstvení do místní restaurace. Vidím, že to není jen restaurace a jsou tam 3 pokoje. To mě mrzí, protože jsem nic takového na internetu nenašla. Pokoje jsou zařízené v nádherném stylu a být možné je rezervovat, tak tu etapu zkusím i v dešti s ubytováním zde. Restaurace a ubytování však vypadá na vyšší úrovni. Jdeme se podívat, co mají za jídlo vevnitř, že si koupíme nějaký sendvič sebou na oběd. Jídla jsou tak skvěle vypadající, že nakonec bereme sendviče a dokonce i limetkový koláč a kávu. Konečně svítí slunce, tak si pochutnáváme na zahrádce. Už dlouho jsme nejedli, tak dobrý desert. Být tam víc dní, tak jim to sním všechno. Namlsaní vyrážíme k vodopádu Risko, kde je už kolem poledne dost lidí, ale i tak vykouzlíme foto bez nich. Klasická česká atrakce: dostupná autem se super kavárnou, což se rovná většímu množství lidí. Za vodopády potkáváme Čechy, kteří s námi letěli letadlem. Dva kluci, kterým říkáme Hello a oni nám Ahoj. Jeden z nich se na nás usměje a říká: jdete do Fanalu, to bude ještě pěkný štípák. Já se směju, že on teprve na Pico Ruivo pozná štípák a mnoho poznámek, až do té doby, než se před námi objeví asi 1000 schodů do kopce. Po půlhodině už mi přijdou nekonečné a nadávám, že to je fakt štípák. Jakmile se vyšplháme k cestě, dáme si luxusní sendviče a ovoce. Pak zase pokračujeme dál, kdy krajina se začíná měnit a už nejsou skaliska, ale krásné pastviny a nižší stromky. Pomalu vstupujeme do lesa Fanal, je tu podstatně tepleji a všude se pasou kravičky. Radujeme se, že dnes budeme spát v teple. Ještě trochu klesáme, ale začíná se opět ochlazovat. Najdeme kemp, kde je dost stanů a dokonce se tu i griluje. Jsou tu děti s rodiči a dovezli si dřevo a mají zde party. Rozkládáme si stan kousek od nich a dáváme si obligátně suchý chleba s šunkou a sýrem. Nějaké ovoce a sladké. Kemp je bezvadně vybavený, vleze se tu hromada stanů, je zde voda a místo s posezením na grilování. Taky jsou tu však krávy a jejich bobky:-)..Takže je potřeba zvažovat, kde stan rozložit. Přestože je chladno okolo 10 stupňů, tak už se tak na spaní nenabalujeme, i když víme, že teplota ještě klesne. Nebo spíš oni se nenabalují a já na sebe zase soukám termo fólii, kterou zpříjemním všem noc. Takže sice párty místních trvala do večerních hodin, ale pak začínám celý večer šustit já ve fólii:-) Ráno zase běží Miškus na východ slunce, tentokrát nad mořem. Volá nám telefonem, že máme vstávat a mazat na východ slunce. Je 7:30 hodin, celý kemp spí a já zase ve spacáku běžím na východ slunce. Pak se sbalíme dřív než všichni vstanou, nasnídáme se a mažeme na naši poslední etapu. Já jsem nadšená, ale trochu nevyspalá. Počasí je krásné a doufáme, že budeme klesat.
V. ETAPA FANAL - PORTO MONIZ: celkem 17,8 km, převýšení 100 m.v. dle GARMIN, celkový čas 4:51 minut
Tak poslední etapa už nám přišla dost nezáživná, ale možná proto, že už jsme se těšili k moři. Navíc levády, které jsme na začátku obdivovali už se pořád opakovaly a nepřešly nám nic už ohromujícího. Počasí bylo krásné, ale den před tím zřejmě v některých místech pršelo, tak jsme si dali kus cesty v blátě. Jakmile jsem však uviděli moře byli jsme nadšení a navíc je hotovooo. Poslední část byla Ribeira de Janela, kde jsme docela prudce klesali do městečka k moři jejich úzkými uličkami po betonových kostkách. Tady dostali kolena opravdu poslední záhul. Původně jsme chtěli ještě jít do Porto Moniz přes kopec, ale horko u moře a další ukazující nastoupané výškové metry nás odradily. Byla tu ve skupině i varianta sednout do autobusu a přijet do Porto Moniz, ale 2 autobusy za den tuto volbu dost zjednodušily:-)...Nakonec jsme to vzali po silnici a byla to dobrá volba, protože vedle tunelu byla cestička kolem moře, a tak jsme měli i hezké výhledy. Konečně slunce do nás pralo, a tak jsme se těšili na koupání ve vyhlášených přírodních koupalištích. Zde jsme pořídila hotel se snídaní Hotel Euro Moniz, který je přímo v centru a tak už nemusíme vůbec daleko chodit. Byla to bezva volba, protože jsme to měli kousek do obchodu, na koupaliště i na jídlo do restaurací. Hned ten den jsme zašli na přírodní koupaliště, kde už se asi od 15:00 neplatil vstup. Teplota vody byla samozřejmě stejná jako moře, odhadem 18 stupňů celsia. Takže já jsem klasicky do žádné vody nevlezla. Ségra i Miškus tak hupsli jako by nic. Já jsem dala přednost opalování. Přírodní koupaliště jsou na Madeiře super, protože vlny jsou díky větru dost vysoké a mají fakt sílu. Obdivovala jsem místní, že se vůbec vydali plavat na otevřené moře. V koupalištích vlastně zůstává stejná voda, jen bez těch dramatických vln. Restaurací tu bylo dost a klasický výběr jsou především plody moře. Ceny byly naprosto v pohodě. Kolem 12 euro za osobu se dalo výborně najíst. Dali jsme si na večeři rizoto s plody moře a pivo za zasloužený pochod. V Porto Moniz jsme nakonec byli 2 dny a pak nás čekal přesun do Funchalo, kde ještě něco pochodíme a pak můžeme rovnou na letiště.