RAKOUSKEM křížem krážem

Opět jsem se v zimě rozhlížela, kam vyrazit. Bohužel jsem se  nedostala nikam na snowboard, tak jsem zatoužila na jaro trošku po horách. Hned jsem si vyhlédla svátky a dny v kalendáři, které by se daly spojit v prodloužený víkend. Přes velikonoce jsme vyrazili do Pece pod Sněžkou, že si vyjdeme na Sněžku a tak asi odstartoval můj outdoorový život:-). Miškus se mi směje, že jsem měšťáček, který létá jen do měst, tak jsem udělala změnu. V kalendáři mi blikl svátek 1.května, tak jsem začala plánovat. Udělala jsem si na mapě malý fahre plan a pak i na bookingu samozřejmě. Vyrazili jsme 27.dubna v pátek směr Vídeň, St.Polten, Styer a prvním stanovištěm bylo město Eisenerz, kousek od nejmladšího národního parku Gesause. Tam jsem měla v úmyslu vyšplhat někam s výhledem na Hochtor 2369 m. Příjezd do města kolem řeky Enns byl romatický, ale kilometry vůbec neubíhaly, protože cesta se neustále klikatila. Večer jsme se ubytovali v hotelu JUFA hotel Eisenerz. Bylo to skvělé ubytování. Nádherný hotel za přijatelnou cenu, včetně snídaně. Večeři jsme si mohli ráno zamluvit a byla formou bufetu. Všechno jídlo domácí a výtečné. V okolí hotelu nádherná příroda. Městečko Eisenerz, zas tak okouzlující nebylo, ale to nebylo cílem naší výpravy. Na Eisenerz byl pro mne zajímavý hlavně důl Erzberg. Protože jsme však sebou vzali na cestu naše dítě (boxerku Maiu), tak jsem žádné exkurze nepodnikali. Druhý den ráno jsme vstali a vyrazili směr Gesause park, kde jsme strávili celý den, výšlapem na Buchstein. Šli jsme po turistické červené značce z osady Gastatterboden, kde jsme nechali auto a mazali směrem vzhůru. Vyšli jsme od auta asi v 10:00 hod. a vrátili jsme se okolo 16:00 hod. zpátky. Vyšlo nám počasí, takže peklo až to chvilku do kopce příjemné nebylo. Docela dost jsem jako měšťáček vzhůru funěla. Byl to na první den docela ranec, protože svah se nemilosrdně zvedal vzhůru. Což se dalo očekávat. Cesta byla převážně lesíkem s nádhernými výhledy na protější skály. No takže na první den toho bylo až až a já večer odpadla. Příjemné však na celém parku bylo, že byl naprosto bez lidí. Za celý výšlap jsme potkali jednoho hocha, který upaloval sám s batohem a lezeckým vybavením. 

Druhý den jsme se vypravili hledat cestu kolem hotelu a prošli jsme tréninkovou dráhu na biatlon a skokanské můsty, na konci pěší cesty asi po 1 km od hotelu se před námi tyčila další hora Keiserschild. Protože jsme už odjížděli na další stanoviště, vylezli jsme jen do půli kopce a pak se stáčeli zpět. Sbalili jsme věci na cestu a Maiu, které nám po první tůře, taky trošku odpadla. Taky je to měšťáček, pche:-) Vydali jsme se směr Filzmoos, West Dachstein. Ještě jsme se stihli zastavit u Leopoldsteinersee, což byla v nádherném počasí paráda. Jezero mělo průzračnou vodu a tyčily se kolem něj velkolepé skály. Bohužel vzhledem k tomu, že se dá velmi blízko něj dostat autem, bylo tu v tomto počasí docela dost lidí. Opět se kolem jezera dalo udělat několik turistických tras od jednoduchým až po složitější, až mi bylo líto, že jsme v Eisenerz nezůstali déle.

Po cestě jsme si udělali ještě krátkou zastávku v Hallstattu, protože jsem opět mrčela, že chci vidět Halštatské jezero. Bylo nádherné počasí, tak jsem u jezera trošku pochodili. Miškus se šel dokonce do jezera vykoupat a rychle tam šupl a zas ven. Bylo prý docela studené. Venku byla teplota 27 stupňů a stupně jezera si netroufám odhadnout, prý kosa jako hrom. No trošku jsme si zajeli asi 50 km, ale trvalo to po klikatých silnicích jako věčnost, myslela jsem, že mě Miškus zabije a taky docela dost i remcal.  

Nakonec jsme přijeli na naše druhé ubytování, což byl Hause Mayer. Paní nás už očekávala a tak jsme se hned nastěhovali a vyrazili do městečka. To bylo mrtvé, jako na divokém západě. Vypadalo to, že zimní sezóna skončila a letní ještě nezačala. Městečko mělo nádherné rakouské penziony a spoustu turistických tras. Byla jsem nadšená a hned na zítra jednu vybrala. Jak nejsem horal, tak trošku neumím pracovat s výškovými rozdíly. Myslela jsem si, že to tam obejdeme dokola, ale trochu jsem se spletla:-)...Udělali jsme výstup na Hofpurhutte. Šli jsme pěšky z městečka, příjemnou lesní cestou. Opět se dalo vybrat několik variant tras a většinou jsme s Maiou volili lesem. Trasy jsou skvěle značené, tak není problém se zde vyznat. Jenže došli jsme k maličkému jezeru Almsee a já začala vymýšlet, jak to obejdeme. Vzali jsem první ceduli s trasou a rovnou šli na Hofpurhutte. Stoupali jsme po chvilce strmě vzhůru mezi zakrslými borovicemi. Což o to, v létě asi hezká cesta, jenže my jsme měli ještě místy dost sněhu. Kousek před chatou, už nám bylo lehce zle, páč to bylo takové lavinové dobrodružství. Rychle jsme přeběhli sněhem pod vrcholkem na druhou stranu, kde byla chata. Maia, ale naše obavy vůbec neřešila a předvedla nám, jak vypadá lavina. Vyběhla sněhem směrem k hoře a pak se po čumáku klouzala dolů. Tak to už bylo na mě moc. Jakmile jsem se dostali k chatě, odkryl se nádherný výhled. Opět jsme měli štěstí na počasí a byli vidět do dálky nádherné štíty hor. Chata byla opět zavřená, tak jsme si dali z našich zásob jablko a oplatek a vzali to druhou stranou chaty dolů, neboť Miškus prohlásil, že tou cestou, co jsme přišli fakt zpátky dolů nepůjde. No ta druhá ze začátku nebyla o moc lepší. Mohli jsme se klouzat strmě po zadku na sněhu, nebo si dát cross mezi borovicemi. Já volila borovice, kde jsem vyplašila pod skálou asi 7 svišťů, kteří se vyhřívali na sluníčku. Naštěstí celou cestu, co jsme šli měli rozestavené hlídky. Jeden vždy pištěl a Ti ostatní se schovávali. Po tomto crossu, který trvalo asi 300m byla opravdu krásná cesta dolů, chvilku lemovaná nádhernými rostlinami a pak zase kousek lesem. No opět jsem měla dost a tak se mi Miškus smál, že v turistických mapách bych už číst neměla. Ještě jsem si u nás na ubytování našla knížku, kde se sbírají razítka po jednotlivých chatách v okolí. Já jsem štěstí neměla, protože jsme byli mimo sezónu, ale pro rodiny s dětmi to musí být skvělá dovolená. Obcházejí trasy, tzv. od salaše k salaši a sbírají razítka. No já bych za tuto trasu nasbírala asi tři a pak bych lehla.

Další den opět balení a vzhůru do Německa, aspoň na skok na Orlí hnízdo. Po cestě jsme opět udělali malou zastávku u Salzburku, protože v centru už jsme byli s našimi kamarády na vánočních trzích a se psem do města není dobrý nápad, vydali jsme se na Hellbrunn. Byla to zajížďka asi 14 km, ale stálo to za to. Park u zámku byl nádherný a tam jsme si tam celé dopoledne pochodili a odpočinuli. Navíc nad zámkem byl výhled na Salzburg a Salzburgský hrad ze zadní strany. Vedle parku byla Zoo, ale byla taková malinkatá pod skálou a protože byl zrovna svátek, tak tam bylo mraky lidí. Nám se podařilo zaparkovat kousek před zámkem na neplaceném parkovišti, ale bylo tam asi 5 míst, tak to byla docela náhoda. Na závěr po procházce v parku jsem si dala kafíčko a štrůdl a byl ze mě zase měšťáček. 

Kolem druhé hodiny jsme naskočili do auta a směr Berchtesgaden. Ubytovali jsem se v  Hotelu Königsseer Hof asi 100 m od jezera. Hned jsme se po vystěhování věcí skočili podívat, jak jezero vypadá. Z autobusů se hrnuli při slunečném počasí davy turistů, kteří šli jen na čumendu k jezeru. Jezero je krásné, jen se nedá moc obejít, spíš je hezký jednodenní výlet lodičkou přes jezero na druhou stranu. My jsme opět s paní Maiou volili druhý den pěší výlet. Ještě jsme si večer stihli dát v centru večeři, a to typický řízek s bramborem. Stál 11 euro, což je dobrá cena. Dostali jsme ho přes celý talíř a zapili jej pivem Gosser. Pokoj jsme měli otočený na Orlí hnízdo, tak jsme s výhledem na něj usínala a ráno i stávala. Původně já velký odborník na turistické mapy, jsem chtěla jít na Orlí hnízdo od jezera, což bylo nějakých 12km. Pořád jsem tvrdila, že to je po vrstevnici, ale Miškus mě ukecal, že Maia už je dost nachozená, tak ať jí neodrovnáme. Jeli jsme tedy autem k Dokumentation Obersalzberg, kde jsme nechali auto. Opět mimo sezónu bez placení. Nikdo nikde v devět hodin nebyl, a tak jsme se vsadili, kolik lidí nahoře potkáme. Miškus měl tip 5 a já 10 lidí. Šli jsme trasou 2 a pak se napojili na 3. Moc dobře to značené nebylo. Tam jsme hledali možnosti lesní cesty, ale pořád tam byly cesty štěrkové. Nakonec jsme se na lesní cestu dostali a opět nás dostal sníh a nebýt toho zdatného jinocha před námi, který měl nohu asi 12ku, tak bychom se po tom sněhu před kopcem u výtahu svezli jako švestky. Další štěstí nás potkalo u výtahu, kdy výtah byl mimo provoz, ale pánové z údržby zrovna frézou odstraňovali sníh, který byl po celé cestě směrem na Orlí hnízdo. Takže jsme poslední úsek vyběhli, jak kamzíci. Cesta byla klikatá, vlnila se slušně vzhůru, ale ty výhledy po cestě jsou neskutečné, takže kdo jede výtahem se připraví o skvělý zážitek. Nahoře samotná budova mne nijak nenadchla asi proto, že byla zavřená a nedala jsem si kafe:-)..Ale historicky a hlavně umístěním je fascinující. Jsem moc ráda, že jsem nahoru vyfuněla, ty výhledy stály za to, ale opět Vás musí potkat jasné počasí. Maia nám nakonec nahoře usnula, takže jsme si vytáhli opět na oběd jablko s oplatkem a pak mazali dolů. Já jsem to opět chtěla obejít z druhé strany, ale to už nebylo na procházku se psem, kde bylo dost sněhu a bylo potřeba přidržovat se provazů na skále. Jinak vítězem soutěže jsem byla já. Celkem za hodinu pobytu na Orlím hnízdě, dorazilo asi 12 lidí. Tipuji 3 Češi, 7 německy hovořících turistů a pak 2 španělsky hovořící. No každopádně si to nedovedu představit v sezóně. Před námi nahoru jen vyběhl jeden hoch a po nás už se to pomalu začalo trousit. Cestu dolů jsme zvolili zpět po cestě, kde běžně jezdí autobusy a musím říct, kdo nemá rád cestu autobusem do zatáček, si tady musí dát platíčko Kinedrilu a doporučuji kýbl sebou. Úzké cesty, nízké tunely, klikaté silnice, strmě vzhůru. Výhledy po cestě ovšem opět paráda. Jakmile jsme slezli dolů, šli jsme opět na něco dobrého a dali si špecle se zelím a cibulí. A jak jinak s pivem. Večer už se mi po tomto výletu usínalo hůř, protože mě bolely nohy a z okna jsme pořád viděla Orlí hnízdo. Byla to však až na ty nic moc značené trasy, asi nejjednodušší procházka za poslední dny. Což jako správný outdoor jedinec mohu zhodnotit:-) Další den jsme obešli jezero Koonigsee, jak jen to šlo a vydali se na naši poslední cestu k jezeru Attersee.

Po cestě jsem opět ukecala Miškuse na malé výlety a to do St. Gilgen, Strobl a Bad Ischl jsme sice projížděli, ale měla jsem zákaz vysedat. Ach jo. No a pak jsme se usídlili na kopečku v Seefeldu. Ubytovaní jsme byli na farmě Biohofschwanser a to bylo nejoblíbenější ubytování Maii. Byli zde pejsci, oslíci, kačeny a kozy. Takže jsme nic jiného nedělali než se chodili kamarádit. Nejlepší kamarád byl asi pan oslík, s tím lítala, jak zběsilá. Odpoledne jsme jakože šli nakoupit do městečka a trošku jsme se vyděsili, protože kromě 2 kempů, tam nic moc nebylo. Tak tahle destinace se mi moc nepovedla. Pro rodiny s dětmi úžasné ubytování, hlavně v přírodě a s několika jednoduššími trasami, ale přístup k jezeru děs a celkově žádné vyžití. Do obchodu jsem pak jela 10 km. Celkově přístupy k jezerům, ikdyž jsme byli v St.Gilgen byli dost podivuhodné. Lidi mají koupené vily přímo u vody a mají všude napsané privat, dané ploty a člověk se k jezeru moc nedostane. Naše ubytování mělo kousek vlastní pláže u jezera, ale moc malebné mi ty oddělené kóje nepřišly. Asi jsem na kouzlo tohoto místa moc nepřišla. Druhý den nám pršelo, tak jsem se jen tak poflakovali kolem ubytování. Byla jsem trošku zklamaná se značení tras. Byli tam vždy několik cest, ale rozcestník pořád ukazoval na jedno místo a přitom na mapě byli zakresleny 3 možnosti s třemi různými cíli. No asi mě Rakousko dost předtím rozmlsalo. A tak končí naše rakouské putování. Byla to bezvadná dovolená s mnoha výšlapy. 

Vždy jsem se do Rakouska chtěla podívat a konečně se mi to povedlo. Je to nádherná země, plná krásných hor, pastvin, jezer a nespočet možností na výlety v přírodě. V zimě mezi Vánocemi a Silvestrem nás konečně čeká v Rakousku zimní pobyt, tak už se zase těším.