Srí Lanka s přestupem v Kataru

Rozhodli jsme se, že vyrazíme někam mimo Evropu. Začali jsme zvažovat některé destinace a ve hře byl Mauricius, Maledivy a Bali. Říkala jsem, že to necháme náhodě a počkáme během vánoc na dobré letenky na únor nebo březen 2020. 

RYCHLÝ PŘEHLED

Termín: 06.03. - 19.03.2020

Letenky: Qatar Airways, 13.000 Kč osoba/tam a zpět, 18 hod. přestup v Doha
Místo odletu a příletu: Praha Ruzyně/Doha/Colombo
Ubytování: Booking.com, Doha, Negombo letiště, Sigirya, Kandy, Adam´s Peak, Udawalawa, Minigama

Nakonec se vyloupla docela dobrá letenka s FlyDubai na Srí Lanku do Colomba přes Dubaj. Cena letenky tam a zpět za 1 osobu byla 12.500 Kč. Už jsem skoro letenku kupovala, když jsem si přečetla recenze na společnost FlyDubai. Samozřejmě člověk nesmí všemu věřit, ale trochu mě to polekalo (přesunování letů na poslední chvíli, nevrácení peněz za předělanou letenku, špatný palubní servis atd.) Nakonec jsem se rozhodla využít akce Qatar Airways za 13.000 Kč/za osobu a vyzkoušet tak nejlepší leteckou společnost na světě. Ten rozdíl 500 Kč se nakonec ukázal jako nejlepší volba. Koupila jsem letenky na termín 6.3-19.3.2020 s přestupem v Doha na 1 noc, celkem po cestě tam 22 hodin. Jeli jsme s Miškusem a sestrou, která chtěla přestup využít po cestě zpátky. Velmi rychle jsme jí vysvětlili, že po cestě zpátky, už chtějí většinou všichni jen opravdu zpátky domů a né pochodovat po dalším městě. Opět se to ukázalo, jako nejchytřejší krok. Postupně jsem naplánovala cestu a ubytování, takže jsme měli vše dopředu zařízené. Všechny ubytování jsem měla klasiky zase přes Booking. Sestra se přidala před odletem na Facebooku do skupiny Češi a Slováci na Srí Lance a zjišťovala si před odjezdem různé informace. Jako jak se dovolat a sehnala si i v Olomouci od jedné holky, kartu na volání na Srí Lance. Ta se pak dala koupit všude, ale i tak super nápad. Dokonce jsme si vyptali i číslo na řidiče, který s nimi jezdil. Původně jsme řidiče na Srí Lance nechtěli využít vůbec a cestovat místní dopravou, ale nakonec to bylo právě naopak. Dobrý řidič je k nezaplacení.  Před odjezdem na Srí Lanku, začátkem března vypukla pandemie COVID 19 v Itálii, v Česku bylo asi 10 nakažených a spíš kolovaly vtipy po internetu. Vůbec mě nenapadlo, že se situace ve světě rapidně zhorší. Na Srí Lance byl v té době 1 nakažený a v Kataru asi 10 při našem odletu. V Praze na letišti vše fungovalo normálně. Akorát směrem do Doha nám vyměnil Qatar letadlo za menší, pořád jsme nevěděli proč, ale zřejmě letělo méně lidí.  Vtipné bylo, že jsme si poprvé v životě nechali na letišti, zabalit batohy za 200Kč jeden. Slavnostně je neseme zabalené k přepážce a ségra mi říká, zeptej se, kam ty batohy pošlou. Oni je určitě nevyhodí v Doha, ale až v Colombu. A já: To je blbost..No a bylo to tak. Naše tři zabalené batohy, měly mířit rovnou do Colomba. Pokud člověk nemá dražší letenku se stopoverem v Doha, tak batohy míří do tzv. final destination. Hmm, pecka..Takže jsme rozbalili všechny 3 batohy a z toho nejmenšího udělali příruční zavazadlo. Z mého, protože ten měl jen 40 l. Ostatní měli 50 a 70l. Nacpali jsme tam kartáčky, pyžamo a jeden oblek a hurá, znovu zabalit batohy, ale už turbo růčo:-)

Let byl parádní. Dali jsme si nějaké drinky a výborně se najedli. Pustili jsme si film a za 5:30 jsme přistávali. Do Dauhá jsme přiletěli před půlnocí, tam už na letišti bylo hromada lidí s rouškou a do země nás pouštěli po kontrole pasů a museli jsme hlásit, kdy jsme naposled byli v Itálii a Číně. O jiných zemích nebyla ani řeč. Po kontrole jsme vzali taxík do města a ubytovali se v centru v komplexu hotelů Tivoli - Al Bida na náměstí AL SOUQ. Hotel byl krásný v arabském stylu. Samozřejmě nevypnutá data na letišti v Doha udělali to, že je nám hned strhli a v Česku nás pak čekal poplatek 600 Kč.

Dali jsme si sprchu a šli rovnou spát. Ráno jsme se probudili, dali si parádní snídani a šli se podívat k moři a do města. Město bylo hodně ve stylu Dubaje, ale v podstatě skromnější. Byla zde více tradiční architektura v centru a mrakodrapy se tyčily naproti centru. Bylo docela horko asi 29C na slunci a pořádně peklo. Udělali jsem asi v 12:00 hod. chcek-out a poprosili o úschovu batohů, protože odlet jsme měli až v sedm večer. Hotel bez problémů a bezplatně vyhověl, tak jsme pochodovali po promenádě a pak jsme zašli do města na oběd a podívat se na místní architekturu. Měli jsme očkování žloutenky typu A a tyfu, takže jsme si mohli dát i něco z místního krámku:-)...Pak jsme si vzali uber na letiště, který stál klasiky o polovinu méně než běžné taxi asi 260Kč/ pro 3 osoby. Letiště bylo asi 12km od centra města. Na letišti jsme počkali na náš let a ten byl suprový, protože jsme dostali nový airbus od Qataru. Největší radost měla ségra, která je specialista na techniku, ta si chrochtala (wifi, dotykový displey atd.) Nad ránem jsme přiletěli do Colomba. V letadle jsme museli vyplnit zdravotní dotazník, ale bylo to jen pár obecných informací, jak se cítíme a odkud jsme. Etu (vízum na Srí Lanku) jsem nakonec neplatili, protože Srí Lanka v době našeho odletu dala vízum do konce března zdarma. Přesto jsem jí 14 dní před odletem vyplnila a vytiskla, pokud jí budeme na letišti potřebovat. Nejenže na letišti byl děsný zmatek, ale místní policista, který sbíral dotazníky byl tak mimo, že ani nevěděl, co s nimi má dělat. Házel je do nějaké krabičky a něco mumlal (těžko říct co)...Etu po nás nikdo vidět nechtěl, ale i tak jsme se tam asi hodinu zdrželi, pak jsme směnili dolary za rupiee. Směnáren na letišti bylo mraky a kurz byl k dolaru 180. Ještě jsem si koupila srí lanskou telefonní kartu a pak už jsme hledali našeho řidiče, který na nás čekal od 1:30 ráno až skoro do 3:00 hod. Přijeli jsme na ubytování, které bylo asi 1km od letiště, v dost děsivé oblasti plné odpadků a bordelu. 

Ubytování My Villa Airport bylo pěkné a čisté, až na toho usušeného švába za dveřmi pokoje. Naštěstí to byl jediný děs, který nás zde potkal. Voda tekla teplá. Sice ze dvou sprch. Jedna hadice na teplou a jedna na studenou. Vlažná se dělala mixováním těchto dvou. O záchodu nemluvě. Toaletní papír je vymoženost evropanů, takže na hnědý zadek, byla jen hadice s vodou. Konečně jsem ocenila papírové kapesníčky. Hned jsme odpadli do postele (ikdyby po mně lezlo deset tisíc švábů, tak je mi to jedno) a ráno v 10:00 hod. jsme si dali snídani. Ta byla klasicky evropská, asi abychom neměli hned první den šok. Dostali jsme vajíčka, tousty, džem, kávu, čaj a naštěstí jejich ananasový džus. Okolo 11:00 hod. pro nás přijel náš předem domluvený řidič Jeffrey. Jeffrey byl muslim, pocházel z Radnapury, města kousek od Adam´s Peak. Vzal nás do Sigyrie, kde jsme měli první ubytování. Jeli jsme celkem 3,5 hod. Zastavil nám na oběd v Dambule, kde jsme si dali naše první rice and curry. No slovo málo pálivé jsme hned poznali. Jídlo i limetkový džus bylo vynikající. Pak jsem přijeli na ubytování asi v 16:00 hod., do Nature Villa Park Sigirya. To bylo naše nejhezčí ubytování na Srí Lance, opravdu s místními pokrmy a atmosférou. Převlékli jsme se a chtěli vyrazit do chrámu v Dambule. Nejdřív jsem do auta přiběhla v šatech pod kolena s rozparky, a tak mi Jeffrey říkal, ať se převleču, že mám mít něco dlouhého bez rozparků. No tak jsem šla a oblékla si svůj hadí overal. Miškus a ségra říkali, že když mě Jeffrey viděl, tak se z plných plic zasmál. Asi takový oblek nečekal:-)...Nakonec možná litoval, že jsem si nenechala ty rozparky...Chrám v Dambule stál 200 rupií. Sice to bylo pár korun, ale zjistili jsme, že na Srí Lance se platí pořád za všechno. Pár korun, ale pořád. Nakonec jsme si oblíbili heslo od Miškuse: halíře, dělají talíře..Po schodech, v doprovodu opic, jsme se dostali k chrámu zabudovanému do skály. Před chrámem jsme si nechali boty jako mnozí jiní. Viděla jsem, že tam stojí voják, tak nemohou zmizet. Chrám byl krásný, plný soch Buddhy. Soňu si oblíbili místní malé holky a běhaly za ní a volaly na ní sister. Vyšli jsme z chrámu a ejhle. Jsme bez bot. Jdu za vojákem a ptám se, kde jsou naše boty. Ukazuji na místo a on se směje a ukazujeme mi na jiné místo. Kousek dál za rohem je malý krámek, tzv. úschovna bot a tam už jsou v regálech naše boty. No paráda, takže jsme si mohli naše boty za 300 rupiíí koupit zpět. Takových jedinců je tam několik, kteří mají boty a prodávají je na různých místech na skále. Tam se ještě srí lanské vyčuranosti směji...Večer se vracíme do našeho ubytování. Dáme si teplou sprchu, což je na Srí Lance komfort a jdeme spát. Jeffrey nám dal tip, že si ráno máme přivstat a v 5:30 hod. se vydat na Pidurangalu, kde je hezký východ slunce a pohled na Sigirya Rock. Ráno v 5:00 hod. vstáváme a jdeme kamsi do tmavé džungle s několika lucernami vzhůru. Na startu opět platíme vstup 200 rupií. Nejdřív jdeme osamoceni, ale pak se k nám přidá pár lidí. Nahoře je nádherný výhled na Sigirya Rock a ze začátku nás bylo pár, ale za půl hodiny už jsem tam desítky turistů

Tohle se Jeffrymu povedlo. Výhled byl parádní i výlet. Vracíme se po východu slunce cca v 8:00 hod. a jdeme na snídani. Snídaně byla klasická Srí Lanská. Jejich čaj, poprvé zkoušíme sladké Rotti s kokosem, vajíčko v nějaké chlebové mističce, hromada ovoce a opět výborný džus. K čaji ještě jejich sušenky, nejspíš z kokosu. Po snídani vyrážíme směr Sigirya Rock. Vstup byl překvapivě drahý, a to 500Kč/na osobu. Zážitek za to však stojí. Bylo docela horko asi 36 stupňů. Docela nás překvapilo množství lidí. V jednom úseku jdeme po schodech docela krokem. Miškus, který nemá rád fronty a mačkání už začíná brblat, že to je teda výstup. Nakonec se s místními prodřeme až nahoru. Mezitím se na sebe různě usmíváme a vtipkujeme. Samozřejmě jsou zde i takoví, kteří nám dupou na nohy a tlačí se hlava nehlava. Nakonec se dostáváme až na vrchol a je to krása. Peče jako prase, ale ty výhledy a monumenty na skále jsou skvělé. Sejdeme do areálu, kde se nám podaří vybrat v bankomatu ATM a ještě se vydáváme jejich typickou cestičkou plnou opic k chrámu s Buddhou. Tam zase platíme vstup 200 rupií, ale pán mi začíná ukazovat, že měl zlomenou ruku, že to bolí a že mu mám dát na doktora. Ukazuji mu můj zlomený prst od tenisového míčku a říkám, že taky potřebuji na doktora. V chrámu potkáváme kluky, malé buddhisty a Ti se chtějí kamarádit. Ptají se, jak se jmenujeme a Miškus jim dává musli tyčinky z Česka. Mají ohromnou radost, tak nám ukazují zákoutí chrámu. Vracíme se zpátky k Jeffrymu a popisujeme mu, že tam byla hromada lidí. Říkal, že zrovna dneska je buddhistický svátek FullMoon, a tak místní chodí na výlety. No paráda. Jeffrey nás bere do restaurace na jídlo, ale nejdřív nám nabízí místní vesničku, kde se dá jezdit na kánoii a v ceně je i oběd. Znělo to lákavě, ale jsme tak spečení, že raději jdeme jen na oběd. Pak nám Jeffrey  nabízí ještě výlet na slony do Habarany, která je asi 30km vzdálená. Toho dodnes lituji, že jsme nejeli. Chtěla jsem si slona někde pohladit, a tam je možné si ho i vykoupat. Nakonec jsme dali Jeffreymu volno, což byl rád, protože byl placen ne za km, ale za den 60 dolarů. To je na řidiče docela velká částka, dá se sehnat i řidič za 50 dolarů. Strašně moc rozhoduje, jak dobrý je to řidič. Ti nejlepší se stanou nejen řidič, ale skvělými průvodci, informátory a dokážou najít od ubytování až po skvělou restauraci. Všichni samozřejmě pracují s tím, že Vás berou tam, kde mají nasmlouvané provize. Čím však lepší řidič, tím míň Vás chce odřít a je to spíš kamarád. To je však dost o štěstí na takového narazit. Po dvou výstupech jdeme rovnou do bazénu a válím se zde asi 2 hodiny. Bazén je na srí lanské poměry krásně čistý. Večer jdeme do našeho ubytování na večeři. 

Ráno už se chystáme na odjezd směr Matale a Kandy. Po cestě nás ještě řidič bere do Herbal garden, která je sice zajímavá, ale na konci je to jen dobře promyšlený bussines. Nechápu, jak se nám to stalo, ale odjíždíme s drahými krémy, které nám nacpali a chytáme se se ségrou za hlavu, že jsme pitomci. Vše nám došlo, až nás Jeffrey veze do Matale.  

Nasraná se s ním skoro nebavím, jenže on za to, že jsme si koupili předražený krém nemůže. Jen nás tam vysadil, blbci jsme sami. Od té doby mě jejich vyčuranost začíná vytáčet a nasazuji nový systém vyjednávání. Jeffrey nám zastavuje na mé přání v Matale v Hindu Temple. Tam jsme vychytali svátek hinduistů, a tak jdeme v průvodu někam k vodě, kde se zřejmě připravují posvátné rituály. Miškus je opět otrávený, že je tam smard a koupou se ve špíně. No holt zjistili jsme, že není příznivec této kultury:-)..Jeffrey nás nakonec odvezl do našeho ubytování v Kandy - Serene Kandy, které jsem měli na kopci nad jezerem. Na mapě kousek od OZO Kandy Sri Lanka.

Jsem ráda, že všechny ubytování byly v pěší vzdálenosti do centra, protože brát si tuk tuk bylo nad mé síly. Musela bych ty chlapy uškrtit. Nestálé smlouvání a vyjednávání mi už zavařuje hlavu. Ubytování v Kandy bylo krásné, ale bohužel 4 hvězdičkový hotel znamenal jako u nás, chladný personál a předražené služby. Rozloučili jsme se s Jeffreym, ubytovali se a vyrazili rovnou do města. Tam potkáváme kluka, který se nás ptá, jak se máme a, jak bylo v Herbal garden. Poznal to asi proto, že dost smrdíme olejem a  máme mastné vlasy, z těch všech jejích přípravků. Trochu se nám směje, vypadáme jako blbci. Nakonec nám ukáže dobrou restauraci a loučí se s námi, že je tanečník a máme přijít někdy na večerní tance. Jsme nasraní, máme strach, že nás chce oškubat a nakonec jsme překvapeni, že nám bezva pomohl. No holt  musíme tu lidi hodně rozlišovat. Od milých místních na venkově, až na vychcánky, kteří chtějí oškubat turisty. Je kolem 5 hodiny, tak jdeme rovnou do chrámu Buddhova zubu. Platíme opět vstup a úschovu bot, což již považuji za samozřejmost. Odmítáme průvodce a poflakujeme se po chrámu. Čekáme na obřad v 18:30, kdy můžeme vidět Buddhův zub. Jde o dlouhou frontu při bubnování, kdy se opět mačkáme s místními a jejich příbuznými, abychom v malém okénku spatřili Buddhův zub. Miškus už se do místní tlačenice nepouští, raději poslouchá bubeníky. Po obřadu prochází večer zákoutími chrámu a vydáváme se zpět pěšky do našeho ubytování. Po cestě odmítáme několik tuk tuků a jdeme si odpočinout. 

Hned ráno chceme vyrazit do botanické zahrady, která je asi 9km od našeho ubytování. Jdu se jen tak ze srandy zeptat na recepci za kolik by nám mohli zařídit tuk tuk. Nabízejí mi částku 1500 rupiíí, tak se zasměji a zdvořile odmítám. I tak jsem je dost naštvala. Venku před hotel stojí chlápek s tuk tukem a hned nám nabízí svoje služby. Říká, kam chcete. Já, že do botanické zahrady. Ptá se za kolik nám to nabídl hotel, že určitě za 1500 rupiíí (je s nimi zjevně domluven a ceny zná). Chladně odpovídám ne, že chtěli 1000 rupií a to je moc. Směje se a říká, že určitě 1500 rupiíí, říkám ne 1000 rupií a že jdeme raději najít někoho do města. Obratem nabízí 700 rupií. Trochu popřemýšlím a jedeme tedy s ním. Hned, jak nastoupíme za rohem zastaví a prý jestli si můžeme popovídat. Jsem dobře nasnídaná, takže proč ne. Začíná nabízet různé výlety, a že nás bude vozit celý den. Ptá se kolik jsme dní a co všechno chceme vidět. Nabízí nám za 2300 rupiíí, že nás bude vozit celý den. Říkám, že chceme jen do zahrady. Opět opakuje nabídku a teď už se slevou na 1800 rupií. Opět mu říkám, že nechceme, že chceme jen do botanické zahrady. Od té doby už řídí a nebaví se s námi. Na to jsme si pustili píseň Shut up nad drive. Než se s námi rozloučí, chce vědět, za jak dlouho to stihneme, aby nás zase odvezl. Říkám, že nevíme. Rovnou mi nakazuje 2 hodiny. Na to říkám, že si určíme čas sami. On, že určitě počká. Už ho neřeším a jdeme opět zaplatit vstup do botanické zahrady 500 Kč pro 3 osoby. Naštěstí si boty můžu nechat. Botanická zahrada je oáza klidu oproti rušnému městu Kandy. Kandy jako druhé největší město, je rušné, s dost divokou dopravou a žádnými pravidly na silnici. Tak mi to připadá, oni je samozřejmě mají:-) Zahrada je proti tomu plná zeleně, opiček na stromech i na chodnících, dětí se školou a stromy obsypanými netopýry. Zdržujeme se tu asi 2,5 hodiny a už na nás mává náš tuk tukář. Nejdřív mi fňuká, že musel čekat a utekli mu klienti. Tak mu říkám, že mohl vzít někoho jiného. Opět po mě po cestě chce vědět, kam jedeme a proč. Naštěstí si pamatuji název restaurace ve městě a tvrdím, že jdeme s kamarády na oběd. Je dost naprdlý a už se mě neptá. Jakmile u ní zastaví, začne zase fňukat, že musel čekat a jede, jak kolovrátek. Pak už chvilkami začíná být i trochu nepříjemný a kulí na mě oči. Použiji už několik nehezkých anglických slov v mém skromném slovníku, přidávám mu 100 rupií (12Kč) a gestikuluji, že to je naposled, co tu jedu tuk tukem. No jízda tuk tukem v Kandy je sice velmi zajímavý zážitek, ale fakt asi naposled. Po jídle, mém posledním rice and curry s limetkovou limonádou, kterou nám opět osolili, jdeme pěšky na hotel. V hotelu bereme plavky a jdeme si v horku zaplavat do bazénu. Večer sice vyrážíme do města, ale už nemáme chuť zažívat místní placené atrakce, tak jdeme pěšky na zdálky osvětleného Buddhu na kopci s výhledem na Kandy. Prodíráme se už za tmy nějakou podivnou ulicí, která vypadá, jak černý trh. Prodává se zde alkohol a bůhví, co ještě. Raději přidáváme do kroku a po tmě vystoupáme k Buddhovy. Opět nás čeká poplatek za boty a vstup. Nahoře potkáváme mnicha, který si s námi vykládá o České republice, kde všude byl a je to první člověk na Srí Lance, který ví, že jsme se osamostatnili. Nejlepší teorie je, že patříme pod Rusko. Jo a prý jsme národ pijáků kávy a piva. No paráda. Pan mnich nám bezplatně poradí mnoho možností, jak se podívat z výšky na Kandy, tak mu moc děkujeme a máváme na rozloučenou. Druhý den ráno se balíme a jdeme po snídani sehnat řidiče na Adam´s Peak, protože v hotelu se ptát určitě nehodlám. Našla jsem, že je v Kandy parádní turistické centrum kousek od autobusového nádraží, tak tam jdeme pěšky, rozhodně ne tuk tukem. Přestože je napsáno, že otvírá v 8:00 hod., je zavřeno...Vedle je stanice Police turist office, kde se ptám místního, kdy otevřou. Říká, že v devět a co jsme chtěli. Jakmile jsem řekla, že sháníme řidiče, pán hned vytáčí známého, domlouvá cenu a čas vyzvednutí. Cena byla dobrá 6500 rupií a byl to ověřený zdroj, tak souhlasíme, že počkáme až do 14:00 hod. Jdeme zpět na hotel sbalíme se, pak se poflakujeme kolem jezera, zajdeme si do vegetariánské restaurace na jídlo, kde platíme za 3 osoby 1200 rupií. Jsme trochu v šoku. Segra začíná kýchat a vypadá to, že bude nachlazená z klimatizace. Její kolega z ČR jí prosil, aby mu koupila a dovezla Samahan. Hledáme ho tedy po městě, až na něj narazíme v lékárně. Bereme 2 střední balení, na tož se nás pán ptá, ze které jsme země a proč si ho kupujeme. Poprvé říkám, že nejsme Italové, a že ho vezeme do Česka. Pán se uklidní a jdeme. Při odjezdu s Kandy se pomalu začíná zhoršovat situace s Covid 19 v ČR i na Srí Lance. Najednou z 1 nakaženého je tu asi 5, kdy se nakazil průvodce turistů a začíná se v lidech objevovat strach. Soňa kýchá a smrká, ale naštěstí jedeme pryč z města na vesnici, tak snad to bude dobré. 

K Police turist office přijíždí náš mladý sympatický řidič, se kterým mám snahu se bavit, ale pak mě to přejde. Cesta je dlouhá, jdeme 3,5 hodiny do hor. Naštěstí má Toyotu Prius, tak je vše tiché a příjemné. Čím víc jedeme do hor, tím začíná větší chudoba. Začíná se vše kolem zelenat. Směrem na Adam´s Peak ubylo potulných psů a přibylo sběraček čajů. Krajina kolem jezera je zatím nejhezčí oblast, co jsem viděla. Řidič nás veze k ubytování. Cesta je plná stánků, znění buddhistiké zpěvy a hromada lidí se hrne směrem k hoře. Zaplatíme mu, rozloučím se a jdeme se ubytovat. Pán na recepci je parádní. Dává nám informace, kde nakoupit, kde určitě nebrat jídlo. Jaké jsou tam restaurace a kdy případně vyjít nahoru. Původně jsme chtěli jít za světla. Vyspat se a pak po snídani vyrazit, jenže druhý den se potřebujeme dostat až do Udawalawa, tak volíme výstup už ve 2:30. Ubytování je pokoj, bez teplé vody z oknem do ulice ke stánkům, kde hraje rozhlas. Jdeme něco nakoupit a podívat se, kde je vstup. Již v sedm večer je zde mnoho lidí, kteří již míří nahoru na úsvit. Trochu to nechápeme - brzo pochopíme. Dáme si něco na jídlo. Soňa už má hodně slušnou rýmu a trochu se bojíme, ať nelehne. Nachystáme se v osm hodin na spánek a zjišťujeme, že se u toho rozhlasu spát nedá. Dáváme si špunty do uší, Soňa kýchá a smrká. Miškus uslu, ale my bojujeme. Já nakonec masíruji Soni záda, uklidňuji ji, že to má z klimatizace a spím asi 2 hodiny. Totálně rozbití v ranních hodinách stoupáme po schodech k vrcholu cca 5200 schodů. Mísíme se s místními, kteří to už jdou cca 8 hodin. Mezitím Soňa smrká a volají na ni Corona. Pak už volají na nás na všechny a na všechny, co jsou turisté. Do toho však sami absurdně kýchají a dusí se směrem na horu:-)...Nakonec se po 2:10 minutách přibližujeme k vrcholu. Výstup nebyl, tak hrozný. Horší byly výkaly páchnoucí po cestě a nestálé předbíhání pomalejších jedinců. Nakonec se na vrchol nedostáváme, protože 200 posledních metrů je tak na hodinu stání ve větru a zimě. Řada se vůbec neposunuje a vlastně nechápeme, na co se stojí fronta. Obracíme směrem dolů a jsme rádi, že se již za světla vracíme. Potkávám spoustu babiček a dědečků ve věku 80 let a kojence, které nesou směrem k vrcholu. Celé to zatím nechápu. Přicházíme na pokoj a já odpadnu do postele, rozhlas už mi je někde a vytrvale spím 2 hodiny, než si dáme snídani.

Přehodnocujeme náš plán na Tuk Tuk či autobus do Hattonu a bereme si opět místního řidiče, kterého nám recepční zavolá, za docela dobrý peníze. Náš řidič je veselá kopa a všemu se směje. Dokonce si zapomněl řidičák a pořád se směje. Vykládá mi po cestě, že bylo moc lidí na schodech, protože je už víkend, což nechápu, když jsme šli jakože ze čtvrtka na pátek. Prý už chodí místní. Šetří na to celá vesnice, vyberou vždy jednu rodinu a ta se jde pomodlit nahoru za úrodu na příští rok. Někteří se dostanou na Adam´s Peak jednou za život. Konečně chápu ten dlouhý pochod, to odhodlání a ty staré ročníky. Jsem v šoku a připadám si, jak trapný turista, který si na drahých Garminech měří čas výstupu. Jedeme krásnou krajinou kolem jezera a jsem strašně unavená, takže slyším jen smích našeho řidiče a usuzuji, že tohle je pro mě nejhezčí část Srí Lanky. Řidič nás vysazuje Hattonu, kupujeme si jízdenky do druhé třídy a jedeme původně do Elly. Potkáváme Kanaďanku samostatnou cestovatelku, která nám popisuje, jak přiletěla na Srí Lanku z Austrálie, přestoupila v Číně a teď nemůže letět nikam. Začínám si uvědomovat vážnost situace. Vedle nás potkáváme první Čechy a tak si konečně pokecám o zážitcích atd. Vlak přijíždí se zpožděním a nabírá po cestě asi hodinu. Takže namačkaní v uličce s minimální možností výhledu měníme plán trasy a jedeme jen do Happutale. V Haputtale si říkáme, že v některé z vedlejších uliček si zkusíme vzít Uber, protože celkově místní řidiči Uber nesnášejí a dokáží být i agresivní. Než se nám povede dostat do boční uličky, odchytí nás týpek a hned nám nabízí odvoz. Nejprve odmítáme a pak naprosto unavení přistupujeme na odvoz. Město Haputtale samo o sobě není moc hezké a asi je spíš zajímavé okolí než město samo. Náš řidič nás posadil do auta, kde již je spolujezdec. Nechápeme celou situaci a to ještě netušíme, co se bude dít. Ptám se ho, jestli jedeme pře Ellu. To se směje, že je daleko. Najednou s námi jede někam do bočních uliček v centru. Zastavuje u všech kamarádů a řve na ně, že má job a jede do Udawalawa. Dodávka se celá třeba, spolujezdec je podivín a pořád kroužíme městem. Ptám se ho, kam jako jedeme. Prý musí natankovat. Nejdřív jedeme k nějaké bandě chlápků, kteří mu dávají peníze. Pak jdeme do podivného servisu, spíš takové chýše. Kupuje olej v pet lahvi a leje ho nějak k ruční brzdě. Pak se zastavujeme u několika kamarádů, všem nás ukazuje jako cvičené opice a pak jdeme na benzínku. Jak jsme byli unaveni, tak jsme se rychle rozebrali. S vykulenýma očima nechápeme, co se děje. Česky se bavíme, že nás asi okradou a pak někde vyhodí. Prvních 20 minut cesty vymýšlíme každý strategii útoku. Nakonec hraji divadelní vystoupení a v angličtině jakože telefonuji, nejprve našim kamarádům na hotelu a pak přímo hotelu hlásím náš chcek in. Po hodině jízdy spolucestující řidiče samovolně usne. Pronáším, že ten je neškodný. Pak se konečně přepínám a tvrdím, že i za tu cenu, kterou nám dal 7500 rupiíí nás vlastně okradl. Jedeme celkem 2 hodiny a náš řidič, kterému jsme dali přezdívku 50 ty cent už mi dopředu říká, že mám štěstí, že je silnice prázdná a tak čekám příplatek. Po cestě se ještě stavuje do autobusu a zdraví se s řidičem autobusu. Usuzujeme, že 50 ty je také místní řidič autobusu a ve volnu si přivydělává. Nakonec nás přes kopce dováží do Udawalawa. Sděluji mu, že hotel je od obce 9km směrem k safari. Oči mu zasvítí a už zase cítím příplatek. Najednou v soumraku projíždíme okolo 18:00 hod. kolem jezera, kde je obrovský slon a stádo buvolů. 50fty zastavuje a udiveně jako malé dítě ukazuje na slona a má obrovskou radost. Jak jsem byla ztuhlá z jízdy nejsem asi schopná ho poprosit, že si slona vyfotím. Každopádně mě napadá, že bych mu toho slona mohla strhnout z ceny. Před hotelem Elefant Trail nás čeká personál s welcome drinkem, jsem šťastná. 50fty nastupuje s cenovou politikou, chce příplatek za delší vzdálenost, a že jel na čas. Asi si to spletl s tím autobusem. Teď už v zádech cítím personál hotelu a začínám být drsnější než 50fty. Říkám, že rozhodně ne, že už tak má dost peněz. Nakonec, abych se ho zbavila dávám obligátních 100 rupiíí navíc za 9km a on se potutelně směje a odjíždí. Welcome drik vyžahneme jak nic, protože jsme neměli nic na pití a báli jsme se 50ftyho poprosit, ať někde zastaví. Po nedostatku teplé vody na Adam´s Peak, se postupně střídáme ve sprše a radujeme se z teplé vody. Večer si dáváme jídlo v restauraci a Soňa už začíná být dost nachlazená a chce se jí sem tam kašlat. Šátek, který před cestou myslela že nevyužije, má pernamentně omotaný kolem krku. Situace na Srí Lance se s virem COVID 19 začíná zhoršovat, zase přibyli další nakažení a už jich je 10. 

Druhý den máme safari a já se na sociální síti dozvídám, že pozítří sem míří můj spolužák z vysoké školy s rodinou, kterého jsem cca 12 let neviděla. Bereme opět místo autobusu řidiče a jedeme do Weligami nebo spíše vedle do vesničky Midigama do Endeless summer. Těším se, že si povykládám s krajany a uklidníme se. Normálně bych naše občany na dovolené nevyhledávala, ale situace si to žádá. U Martina bydlí ještě jeden český pár Pavel s Luckou, kteří mají líbánky, tak jsme rádi, že máme další parťáky. V podstatě mají všichni pozdější odlet než my a zní to divně, ale to mě dost uklidnilo. Vysvětluji Miškusovi, že pokud odletíme do 50 nakažených na Srí Lance, tak to bude ještě v pohodě. Miškus i tak  na mě vyvíjí tlak a chce, abych urychlila datum odletu. Odlet o 2 dny dříve, mi ukazuje doplacení částky 40.000 Kč. No tak to holt bude muset vydržet. Soňa pořád smrká a začíná být v této situaci dost podezřelá. Většinou chodí smrkat a kýchat někam na záchod. Z běžného nachlazení se nyní stává postrach. Když už se rozhodujeme, že omezíme cestování a budeme si užívat jen moře, hlasuji pro více surfování. První den se jen poflakujeme po pláži a užíváme si útočiště u Martina s Týnkou. Je fakt, že když jsme přijeli a Martin nám ukázal pokoj, kde není zeď, ale jen otevřená mříž, trochu jsem se lekla. Pak ještě řekl, že jsme v džungli, ale v klidu nejsou tu jedovatí pavouci ani hadi. Za normálních okolností bych asi šílela, v této situaci jsem šťastná za cokoliv. Večer nám Martin dává lekci surfování i s nácvikem a já se těším, že se konečně odreaguji. Ráno mě na záchodě skočí na mříž opice a trochu se leknu, pak si dáme snídani a vyrážíme na náš první surf. Soňu ještě odrazuji, ať raději s tou rýmou počká. Nás si berou instruktoři ve Weligamě z Blue wave school surf do oceánu. Ze začátku je to sranda, já v klidu sjíždím svou první pěnu, Miškus bojuje a najednou po necelé hodině necítím paže a sotva se zvedám. Po hodině dobrovolně opouštím vodu, kdy jsem vypila asi půl oceánu, když se snažím dostat za naším instruktorem. Byl to skvělý zážitek, ale jsem vycucaná. Jdeme si na oběd do Hangtime, na který jsme dostali tip. Byla zde hromada turistů a poprvé se necítíme jako koronaviry. Po obědě jsme vyčerpaní odjeli na naše ubytování a místo cestování po jihu jsme okupovali naše obydlí. Hráli jsme petanque, šipky a krmili jsme opice. Původně jsem plánovala výlet do Mirissy, Gale a Tangale, ale vyměnila jsem to za další den surfování. Situace na Srí Lance se začala zhoršovat a přibývalo mnoho opatření. Už když bylo 30 nakažených byla v obchodech desinfekce, zavřely se všechny turistické atrakce a už to začalo být turistiky dost složité. 

Den před odjezdem jsme si díky Alešovi domluvili řidiče, kterého měli oni a měli obrovské štěstí na super chlapa. Aleš je na rozdíl od nás s celou rodinou v klidu a překvapuje ho, že mi zmatkujeme. V den odjezdu už jsme se balili a vlastně myšlenkami směřovali na odjezd, aby všechno klaplo. Říkali jsem si, že pokud odjedeme, tak to v letadle oslavíme. Srí Lanka zavřela všechny přílety a trochu jsem měla strach, jak budou reagovat letecké společnosti. Naštěstí se ukázalo, že Qatar je prostě top a lítal nejdéle. Řidič nás vezl po dálnici 2 a půl hodiny. Zatavil nám na krátkou přestávku na dálnici, kde už začalo být špatně i mně, ale říkala jsem si, že se musím dostat domů. Představa, že mám COVID a zůstanu v jejich nemocnicích, tak už při té představě jsem byla na umření. Na letiště jsme přijeli a na všech už byl vidět strach. Všichni sledovali, zda nezruší jejich let. Vše dopadlo dobře, nastoupili jsme do letadla a už jsem si říkala, že aspoň nemocnice v Doha. Let utekl rychle a v podstatě jsme ho prospali. Na puse jsme měli ty naše děsné propocené šátky, ale to bylo to nejmenší. V Doha jsme měli krátký přestup cca 2 hodiny. Ti dva neangličtináři měli hroznou potřebu nakupovat na letišti, tak jsem je nechala jít samotné a málem se nevrátili. V obchodech začali měřit teplotu a začalo to kolem nich pípat. Po půlhodině přiběhli a byli tak vystresovaní, že ani nic nekoupili. Po cestě z Doha už mi bylo fakt hodně zle. Když jsme přijeli do Prahy, na letišti bylo liduprázdno. Fungovala jedna přepážka a vše vypadalo jako ve sci fi. Pokoušeli jsme se najít dopravu domů a netušili, že je zakázaný Uber. Nakonec nám řidič přijel a byl v pohodě a smál se. Praha byla úplně prázdná, vlakové nádraží tmavé, zavřené obchody bez lidí. Do vlaku jsme se dostali, ale neprodali nám jízdenky do jednoho kupé, přestože byl vlak poloprázdný.  Odpoledne jsme přijeli domů. Huráááá. Konec dovolené se proměnil v horor. Představa, že jsem tam o den déle mě děsila. Nakonec vše dobře dopadlo a já mohla odpočívat ve svém teplém pelíšku:-) se Samahanem. Na závěr: Srí Lánka jako každá jiná země, má krásná místa i dost děsivá. Je potřeba být dopředu připraven na smlouvání a na některé vydřiduchy. Já jako správný cestovatel jsem šťastná, že jsem jí mohla i za těchto nepříjemných okolností poznat. Chtělo to více času cca 20 dní (určitě mne mrzí vynechání Elly) a méně COVIDU.