Tenerife: Pico de Teide a surfování

Tak tohle byl můj narozeninový dárek, kdy jsem jsme dostala letenku podle svého výběru. Dlouho jsem se chtěla podívat na Kanárské ostrovy a vybrat si z nich ostrov, který bude kombinovat hory, moře a surfování. Vybrala jsem si Tenerife, jen jsem opět původně chtěla udělat přechod. Dálková turistická trasa GR 131 prochází sopečným terénem přes ostrov v délce 87 km z vesničky Arona do La Esperanza, kdy je cestě možný i výstup na Pico Teide, nejvyšší horu/sopku ostrova. Odradila mě však suchá krajina s né moc místy s vodou a v podstatě by tam bylo ještě v říjnu dost vedro.  Což tam taky bylo, asi 34 stupňů. 

RYCHLÝ PŘEHLED

Termín: 28.09.2023 - 05.10.2023

Dopravní prostředek: letadlo Ryanair a auto s půjčovny TOPCAR (6500 Kč za letenku s malým zavazadlem a 3200 Kč za malé auto s kompletním pojištěním, přes Booking). Normálně půjčuji přes Europcar kvůli debetní kartě, ale TOPCAR měl srovnatelné podmínky. Dokonce se nemusel platit rezervační poplatek, ale jednorázová částka 50 euro. Já jsem si nechala zablokovat 700 euro rezervační poplatek a po vrácení auta byl za 2 dny odblokovaný. 

Délka cesty: Vídeň - Tenerife SUD 5:20 minut, zpátky asi 4:50 hod. 

Ubytování: přes Booking (Hotel Alua Tenerife, Parador de Las Canadas del Teide, Sweet Home Masca, Hotel Beverly Hills Hights)

Jak nejdříve jsem špekulovala, kde se poprvé nejlépe ubytovat a dlouho jsem měla rezervovaný hotel v malém městečku La Laguna, které je v UNECSO. Pak jsem musela myslet na to, že Miškuse je potřeba pořád luhovat v moři a to by bylo daleko. Ségra mi říkala, že všichni jí radili, že to je malý ostrov a je jedno, kde budeme, že se to dá všude rychle dojet. Nakonec jsem teda vzala hotel v městě Puerto de La Cruz. S tím, že navštívíme koupaliště Lago Martinez. Cesta letadlem byla docela dlouhá, než jsme zvyklí a protože jsme letěli už v 7:00 z Vídně, tak jsme si přivstali. Výjimečně jsme nechali auto na jiném parkovišti než Panda, které mělo kyvadlovou dopravu každých 20 minut, a tak jsem byli na letišti za 10 minut. V letadle jsme se klasicky hádali, kdo bude u okýnka, přestože víme, že usneme. Vzhledem k tomu, že Soňa kupovala poprvé letenky, tak se nasádlila k okýnku a já jsem dostala uličku. Zde proběhla malá křivda, kterou mi ségra zařídila. Spletla si totiž řadu a místo sedadel 29 jsem obsadili 30. Přišel pán a říká, my máme 29? A já říkám: Aha, tak se vyměníme. Letadlo bylo plné k prasknutí a lidi stáli v uličce, tlačili se na sebe, pokřikovali atd. On mi říká: raději ne, však my jsme dva a je nám jedno, která to bude řada. No jo, ale to tam ještě nebyl poslední člen. Přišla starší paní asi Němka a říká mi: sedíte mi na místě. Já říkám: Omlouvám se, spletli jsme si řadu a tak jsme se vyměnili. Nebude Vám vadit, že sedíte o sedadlo přede mnou. Kývla, že asi v pohodě, ale v pohodě to fakt nebude. Chvilku čekala než lidi trochu opadnou a že si tam dá zavazadlo. Dívá se na mě a říká: Ale to není moc slušné, že jste se mě první nezeptala než jste si sedla. To se mi vůbec nelíbí. Jste neslušná. Pořád dokola opakovala, že že nejdřív je potřeba se zeptat, než se vyměním. Takže by to vypadlo asi tak, stála bych v uličce, kde by po mě řvali lidi, šlapali na mě a já bych vyhlížela paní, zda se jí mohu slušně zeptat, zda si vymění úplně to stejné sedadlo v uličce, které nemá vůbec význam. Opět jsem se omluvila a říkala jí, že jsme se s pánem takto domluvili a čekala jsem až to vysvětlím i poslednímu členu. Opět se na mě otočila a začala to do mě hustit znovu, jak jsem neslušná. Už jsem z toho vytekla a říkám ji: Víte co, tak pojďte se vyměnit, manžel si o Vás opře hlavu na spaní. Mě je to jedno. Paní mi říká, ale já se nechci vyměnit, ale chci aby jste řekla, že jste se chovala neslušně. Pak jsem si vzala sluchátka a řekla jsem Soni, ať si s paní komunikuje sama, když to vyměnila. Takže nejen, že jsem sedadla nespletla, ještě jsem měla sedět uprostřed a ještě jsem dostala za neslušnost. No naštěstí, to trvalo jen 15 minut:-))). Po přistání jsme mazali pro zavazadlo a hurá do půjčovny. Naše první cesta vedla rovnou do hotelu Alu Tenerife. Hotel byl pěkný, ale dost v divné části města. V podstatě jsme byli z města dost vyjevení, protože se nám teda moc nelíbilo. Obrovské zastaralé betonové hotely, bezdomovci a podivíni všude v parku. Moc to na mě dojem neudělalo. Vyrazili jsem na jídlo a minuli všechny irské, anglické a podobně vyhlížející bary a občerstvení. Naštěstí ve staré části města, které bylo hezké jsme našli milou italskou restauraci. Jak jinak ve španělsku. Po jídle jsem se prošli mrknout na lázně Lago Martinez, kdy hlavní bazén byl již skoro rok v rekonstrukci. Jako vážně:-) No tak tuhle parádu jsme si škrtli. Navíc fanoušek bazénů jsem jen já, Ti dva se ráchají všude. Večer jsme brzo odpadli.

Hned ráno po snídani jsem vyrazili na náš nabitý den. Soňa dostala za úkol vybrat si procházky v části Anaga. Byli jsem tam docela rychle, už za 20 minut jsme míjeli městečko La Laguna a po cestě jsme viděli fascinující sopku Pico de Teide. Na městem La Laguna jsme se zastavili na vyhlídku, která byla trochu  polo mlze, přitom všude bylo jasno. No klasicky se smějeme, že ze Soňou přichází pokažené počasí. Když to řeknu slušně, tak je to mrvič počasí. Národní park Anaga nás lákal,, protože je chráněná přírodní oblast v severovýchodním cípu Tenerife. Tato hornatá oblast plná skalnatých vrcholů a hlubokých roklí byla prohlášena za biosférickou rezervaci UNESCO. Další nádherná vyhlídka na Pico Teide byla kompletně v mlze. Prohlídka vavřínového lesa byla sice taky v mlze, ale tam toho stejně moc vidět nebylo. Popravdě to mě zas až tak nefascinovalo. Daleko hezčí byla procházka z Chamorgy, kde jsem zaparkovali a nechali tam auto. Směrem na vyhlídku to bylo kousek do kopce, ale nic hrozného. Na vyhlídce jsme krmlili chlebem ptáčky a potkali 2 další české dobrodruhy, kteří nám řekli, že některé části Anagy jsou na povolení. To nás trochu překvapilo. O Teide jsme věděli, ale tohle nás docela překvapilo. No Soňa přišla o bludišťáka. Pak sjme zjistili, že národní park Anaga je přístupný veřejnosti bez povolení, ale do některých oblastí je zákaz vstupu, pokud nemáte povolení. Povolení budete potřebovat například do části Anagy, které se říká Bosque Encantado / El Pijaral. Takže jsme mazali dolů a po cestě jsme opravdu v některých místech potkali strážce parku, ale naštěstí už jen z auta. Kroutili jsem se krásami Anagy směrem k jediné pláži se žlutým pískem a musím říct, že celá část Anagy včetně výhledů a krajiny byla velmi krásná. 

Další zastávka byla město San Andrés a Playa de Las Teresitas. Pláž bylo opravdu hezká. Pláž Las Teresitas leží na severovýchodě ostrova Tenerife, poblíž centra města Santa Cruz. Je dlouhá přibližně kilometr a půl. . Já asi nejsem fanoušek těch černých sopečných pláží. Miškus se v nich ráchá a tvrdí, že černý písek je jemnější a příjemnější. Já říkám, že je depresivní a je to jen jeho sugesce. Každopádně tady se mi líbilo. Hledali jsem nějakou restauraci na jídlo a v tomto městečku jsou především rybí restaurace. Takže tentokrát jsme zvolili supermarket a jídlo na osušce na pláži. Ti dva se tu ráchali asi 2 hodiny. Já jsem se klasicky jen válela a odpočívala. Trochu se divám, protože tady bylo horko i na mě a voda byla překvapivě teplá. Při odjezdu jsme si zašli dát zmrzlinu, hned vedle malého parčíku a ta byla výborná. Měli skvělý výběr a dala bych si jich tu několik.  

Na závěr dne nás čekalo město La Laguna. Zaparkovali jsem v centru na velkém placeném parkovišti a cena za 2 hodiny nás opravdu překvapila. Myslím, že to bylo něco jako 2,50 euro. Čekala jsem daleko větší pálku:-) Město bylo podle očekávání krásné. Uličky s obchůdky, zachovalé kostely, staré domy. Nádhera. Tady historie opravdu nešetřila. Moc se mi tu líbilo. Vše bylo čisté a uklizené a působilo to úplně jinak než letovisko Puerto de La Cruz. La Laguna se pyšní několika historickými budovami a je ideální pro kulturní zážitky. Není tedy divu, že je od roku 1999 zapsaná do seznamu památek světového dědictví UNESCO. Historické centrum se pyšní původním půdorysem se šachovnicovou sítí úzkých uliček. Už jsme byli docela unavení a tak jsem skupinu nabádala, že si dáme v některé historické uličce kafíčko. Naštěstí a kupodivu neprotestovali. No akorát vtipně jsme šli do Starbucks, protože kavárna měla venku nádherný výhled. Ptali jsme mě klasicky na mé jméno, které píšou na kelímek. Paní měla problém jméno napsat, a tak napsala místo Svatava - Svaraba. Nakonec jsem byla těma dvěma srndičkářema přejmenována na Srababa. Hrizná stranda. Jakmile jsme si šli ještě odskočit do útrob kavárny, tak mě překvapilo, jak kavárna za barem byla krásně udělaná, jako terasa. Opravdu velmi hezké. Celkově všechny obchůdky v tomto městečku si zachovaly starobylý ráz a nekřičelo to do očí. Určitě návštěvu doporučuji.  Přijeli jsme docela pozdě večer. Láďa se šel šplouchnout klasicky ještě do moře, což mě utvrdilo v tom, že tady bychom bydlet nemohli, protože ho musíme luhovat v soli:-) Má totiž pocit, že ho to kompletně uzdravuje na mysli i těle. Popravě věř a Tvá víra Tě vyléčí u něj platí. Já jsem se naložila akorát tak do sprchy.

Další den už nás čekal přesun. Trochu jsem protestovala po cestě do hotelu, který byl v NP Teide, že se budeme zastavovat v městečku La Ortova. No ještě, že já neumím moc protestovat. Tohle městečko bylo opravdu hezké, s krásnými výhledy. Počasí bylo celou naší dovolenou opravdu krásné, pořád cca 34 stupňů, ať toho bylo někdy moc. Klasicky jsme s Miškusem začali hned po vystoupení hledat záchod a Ségra se mi směje, že si s tím močákem mám někam zajít. Protože pak lítám a nic mě nezajímá. Co Miškus, ten to skropí skoro všude, ale ženské musí někam zalézt. Prošli jsem park a botanickou zahradu a už se to nedalo, tak jsme si sedli v parku na kafíčko a samozřejmě záchod. Kavárna byla krásná, přímo v parku s výhledem. Měli výborné domácí zákusky. Pán číšník aby mi je všechny ukázal, tak mě vedl, přes celou kavárnu, která byla propojena s hotelem i restaurací. Docela slušný kolos, než mě tam zavedla, tak jsme se málem počůrala. Jedním z nejhezčích míst La Orotavy jsou pro mě zahrady markýze de la Quinta Roja u náměstí Plaza de la Constitución. Terasovitě stoupají do strmého kopce, díky čemuž se z nich naskýtá krásný pohled na celé městečko i hluboko k pobřeží a na Atlantský oceán. Ségra nás zas honila po typických barevných domech se zdobenými dřevěnými balkony, většinou pocházející ze 16. a 17. století. Jakmile jsme městečko celé oběhli, tak nás čekalo stoupání do NP Teide. Ještě před odjezdem jsme se slušně nacpali v místní opět italské restauraci pizzou. Nakoupili jsme si v malém obchůdku vše, co budeme potřebovat na výstup. Musím říct, že v obchůdku toho moc nebylo, co jsme si zvyklí kupovat. Nějaké energy tyčinky atd. Tady byly jen oplatky:-) Soňa mi říká, budu si brát na výstup Coca-Colu. Chceš taky jednu malou? Vzhledem k tomu, jak má Soňa vše nastudované ohledně výstupu a její lékárnička je vybavená snad i na masáž srdce, tak říkám: Jo jednu si taky vezeme. Na to se ozývá hlavní životospráva Miškus: já Coca-Colu rozhodně nechci, nepiju jí celý rok a teď jí taky nepotřebuji. OK. Klasicky odpovídám: Tak si jí nepij, já si ji vezmu. Tohle rozepisuji schválně, neboť to má pozdější dohru:-) Jídelně vybaveni na výstup opouštíme město La Orotava. Dost se točíme do kopce a začínají ohořelé části parku. Je smutné pozorovat škody požáru.

Pico del Teide v současnosti neaktivní vulkán vysoký 7 500 metrů (od dna Atlantiku) je nejvyšší horou ostrova Tenerife a současně i nejvyšší vrchol Španělska s nadmořskou výškou 3 718 m nm V současnosti jsou dvě možnosti, jak se dostat na vrchol 1) pohodlně s lanovkou nebo 2) pěšky s povolením nebo bez. Přespání na chatě nyní není možné, protože je zavřená. Já jsem si rovnou vybrala okruh přes Pico Viejo, který měl být cca 20 km. Dohodli jsme se, že auto necháme na parkovišti Montana Blanca a jak sejdeme opět k Paradoru, tak zkusíme stop, bus nebo holt pěšourem 5 km.

Výstup na Pico de Teide by byl na samostatný článek, ale zkusím to zkrátit:-) Tak jako první musím zmínit, že jsem 3 měsíce dopředu nestihla rezervovat permit do parku, kdy míst opravdu nebylo moc už v té době. Což znamenalo, že musíme vyrazit bez permitu a vybrali jsem si východ slunce před západem. Stihnout výstup bez permitu je potřeba do prvního výjezdu lidí lanovkou, takže s předstihem 8:30 hod. Tak jsme z toho drahého hotelu bez snídaně cca v 02:30 hod. vyrazili směr parkoviště Montaňa Blanca. Už jsme měli den předem vykoumané, kde necháme auto, bylo tam asi 5 míst, ale kousek dál za skálou byly ještě 2 místa. Samozřejmě jsme přijeli a zrovna zabrali poslední místo, tak jsme to šoupli za skálu. Samozřejmě kola jsme podložili kameny, aby nám to rovnou neskočilo ze skály:-) Já se upřímně přiznám, že jsem měla z výšlapu respekt, což je asi poprvé. Když to srovnám s výstupem na Monte Cinto, tak tohle byla brnkačka. Jenže to můžu říkat až teď. Vyšli jsme asi 2:45 z parkoviště a byli jsme asi poslední. Já jsem se fakt bála, protože všichni psali, že výstup je tam cca 6 hodin na vrchol, když mi to přišlo hodně na tak krátkém úseku. Měli jsme všichni 3 čelovky, ale protože byl 3 dny před úplněk, tak jsme je ani nepoužili. Krásně svítilo na cestu a první 3 km byla nádherná široká štěrková cesta. Začalo to stoupat až u druhého rozcestníku. Nad sebou jsme viděli světýlka, která se pomalu blížila k chatě. Opět se mi posmívali, že jsem zpackaná příprava. Miškus v česku pořád běhá, ségra je turista a já jsem byla měsíc lenoch. Jenže, jak vidím nějaký cíl, tak jedu pecky. A zde přichází historka s Coca Colou. Cesta se začala klikatit pořád vzhůru. Já jsem po několika otočkách ucítila, že mi tuhnou stehna. Otevřela jsem Coca Colu a za chvilku bylo po problému. Ti dva se za mnou táhli jak smradi. Ani jsem tomu nevěřila a za 3,5 hodiny jsme byli u chaty. Protože byla tma a fučel vítr, chvilku jsme se tady zastavili, dali něco malého na zub, pozdravili se s několika českými turisty a mazali nahoru. No mazali. Chytli jsem skupinu postarších Španělů, kteří víc jak šli, tak kecali. Ten jeden kecal víc do kopce než já. A pořád u toho něco kvičel:-) Už jsem to nevydržela a předběhla je. Na to mi říká kousek pod lanovkou Mišku, že je mu zle. Točí se mu hlava a chce se mu zvracet. Podávám mu Coca Colu a čekáme až se vydýchá. Najednou se vůbec nepodivuje, že podávám Coca Colu:-) No Coca Cola za chvilku funguje a už je zase v pohodě. U lanovky probíhá převlíkání. Ti dva si vše sundávají a jako naháči na sebe natahují suché termo prádlo a zimní oblečení. Máme i čelenku a rukavice. Přestože je přes den 34 stupňů, nahoře píšou pocitovku -4 stupně. Poučeni z předchozích nezdarů z Madeiry, máme vše zimní. Já opět běžím, jak srnka a za chvilku jsme nahoře. Již je tu slušná parta lidí čekající na východ slunce. Bohužel jsme šli příliš rychle, a tak jsme již v 7:00 hod. na vrcholu a musíme čekat do 8:00 hod. na východ slunce. Fučí vítr, je mi kosa. Najednou se však objevuje slunce a je to nádhera. Fotíme se ze všech stran a pak nás čeká sestup k lanovce. Sem tam u vrcholu je cítit síra a chytrolín Miškus na teplé místa nastavuje nohu. Samozřejmě výpary jsou teplé, ale má tak mokré boty i ponožky. U lanovky se od všech odpojujeme a jdeme na vedlejší sopku Pico Viejo. Klesání dolů je horší než stoupání. Cesta je plná lávových kamenů, kdy se do nich hole zapichují, jak do koksu. Tak zvláštně to šustí. Ti dva už začínají lamentovat, že je to dost náročné. Jednoho bolí koleno, druhého kotníky. Popravdě i já musím uznat, že to kroucení nohou nebylo příjemné. Postupně se blížíme poledni a je hic, jak na Sahaře. Ti dva se už začínají svlíkat, jak hadi a já jako klasický Warm Hof pořád držím v dlouhých kalhotách. Kolem oběda jsme opět kousek od hotelu, kde opět potkáváme naše kamarády z Anagy, kteří se chystají druhý den na výstup a tak si mapují terén. Jsem dost unavení hlavně ze slunka a tak jim to moc nezávidíme, ještě že už jsme dole. Nakonec se dozvídáme, že letíme zpět stejným letadlem, tak pak nám aspoň můžou říct, jak dopadli. Jdu se zeptat na informace u parku, jestli na parkoviště, kde máme auto nejede nějaký autobus. Představa, že v té výhni jdeme pro auto je bolavá. Chlapec nám pomalu vysvětluje, kde stojí autobus je 12:58 a říká, že odjíždí v 13:00 hod. od hotelu. To je asi 500 m. Pokoušíme se v tom horku a s těma nohama o běh, ale přibíháme a autobuse jede již proti nám. Zuřivě mávám holemi, že chceme jet. V podstatě ani nevím, jestli je to on, protože tam stojí další 3. Pan řidič zastavuje a je to on, pouští nás dovnitř. My pro jistotu ještě zdržujeme, protože ani jeden nemůže najít peněženku. Já jsem první a tak v prázdném autobusu miříme směr naše auto. Jsme nesmírně šťastní. Takové štěstí už jsme dlouho neměli. Navíc Soňa celý výstup přežila bez použití lékárničky a bez úrazu. Tak co více si přát. Na závěr výstupu musím říct, že jsme z něj měla respekt. Je to moje zatím nevýše položené místo, které jsem zdolala. Každopádně pro turisticky zdatného jednice je to docela pohodový výstup. Dobře značený a cesty jsou skvěle udržované. 

Jakmile jsem se dostali k rozžhavenému autu, čekal nás přesun na další ubytování do vesničky Masca. Každopádně po cestě jsme věděli, že zase musíme vyluhovat Miškuse. Cesta z Teide se klikatila směrem dolů a do Los Gigantes to byl opravdu padák střemhlav dolů. Navíc nám ještě začal svítit špatný tlak v pneumatikách. Takže drama začalo. Miškus unavený z ranního vstávání, z výstupu a sestupu na Teide, do toho svítí pneumatika a řítí se z kopce na pláž. No a to ještě neví, jak vypadá cesta do vesničky Masca, to bude drámo. Přijeli jsme na pláž do Los Gigantes a moc mě teda nezaujala. Černý písek byl rozpálený, tak bez bot vůbec nešlo jít do vody. Asi hodinu jsme tady polehávali a koupali se. Já jsem se snažila najít nějakou restauraci, protože jakmile dojedeme k ubytování, tak tam široko daleko nic není. Bohužel jsem v Los Gigantes nenašla žádnou parádu. Celkově mě výběr jídla zklamal, ale sníst se to dalo. V podstatě to byli restaurace kolem pláže, které již něco pamatovaly. Ani na Tripadvisoru mi hledání nepomohlo. Pak jsme skočili do auta a první zamířili na benzínku, kde Ti dva měřili tlak v pneumatikách. Nakonec jsme zjistili, že jedno kolo ušlo, tak jsme ho dofoukli a já jsem doufala, že to nebudu muset řešit a vydrží až do konce dovolené. Vyrazili jsme k ubytování, tak jsem pro klid v autě, začala taktizovat. Zkracovala jsem vzdálenost a říkala Miškusovi, ještě pár zatáček a už tam budeme.  Na to říká ségra, neslyšíte, že to auto vydává nějaké zvuky. Nejraději bych po ní něco hodila. Samozřejmě jsem dělala, že jí neslyším. Kroutili jsme se pomalu do ubytování Sweet Home Masca. Pneumatika naštěstí držela i v zatáčkách, kde jsme museli pomalu nakukovat, jestli do proti něco nejede. Cesty jsou tu opravdu klikaté a úzké, ale úplně bez problémů se tu kroutí autobusy jeden za druhým, takže je to spíš zážitek. Moc si nedovedu představit, jak to tu vypadá v sezóně, protože i tak tu byl provoz. Ubytování Sweet Home Masca jsme měli na 2 noci. Cena nebyla zrovna nízká, ale místo a ubytování za to rozhodně stálo. Přijeli jsme na kopec nad vesničku Masca. Majitel nám dával informace přes Whats Up a byl mega milý. Ubytování bylo geniální, výhled k nezaplacení a bylo v něm vše, co jsme k pobytu potřebovali. Připadali jsem si jako doma. Celý večer jsme seděli na terase a kochali se výhledem na vesničku Masca. Bohužel jsem věděla, že se do soutěsky Barranco de Masca nedostaneme, protože vstupy byly už dlouhodobě vyprodané. Navíc soutěska je otevřená pouze o víkendu a my jsme přijeli až v neděli večer. Druhý den ráno jsme šli zkontrolovat pneumatiku, která naštěstí neležela na rávku. Udělali jsme si udělali snídani na terase a kochali jsme se. Byl neskutečný výpek cca tak 36 stupňů. Vyrazili jsme před obědem do vesničky a zpocení jsem byli už po 200 m . Nejdřív jsme plánovali nějakou turistiku a nakonec jsem pouze prošli vesničku, dali jsme si v restauraci jídlo, podívali se k soutěsce a mazali zase na ubytování. Rozhodně ubytování tady byla skvělá volba a je to pro mě jedno z nejhezčích míst na Tenerife. 

Ráno jsme se začali motat opět serpentinami zpět a zase byl nahlášen problém s tlakem v pneumatikách. Na benzínce jsme zjistili, že kolo zase trochu ušlo, ale pojízdné to auto bylo. Miškus už zase řešil pojistku a jak to případně vyřešit, což do překladu znamená vystrašit mě a připravit na to, že zase budu při prvním průseru něco vyřizovat. Na to jim prdím a jsem schopna to na rávku dovézt do topcaru. Jako poslední plán byl přesun do Los Cristianos a já jsem si přála jít do Siam Parku (aquaparku). Jsem z této party nejstarší a tak vyžaduji nejvíce zábavy. Ti dva mrčeli. Nejvíc asi ségra, že to nemá ráda, že je tam mraky lidí. Snažila se mi to tím frfláním dost zkazit, ale měla smůlu. Já jsem absolvovala její plány, tak holt bude jezdit na tobogánech. Je pravda, že sice bylo po sezóně, ale některé řady byly na půlhodinové čekání. Byli jsem u vstupu v 10:30, kdy se park otvíral v 10:00 a čekali jsem 15 minut na kabinku, abychom si tam mohli dát věci. V řadě jsem musela poslouchat otrávené řeči těch dvou. Nakonec to bylo parádní a až na pár tobogánů jsme stihli všechno. Jednou nás jedna řada vypekla, protože jsme chtěli jít na tobogán s názvem Vulcano, který byl označený oranžově, ale místo toho nás řada zavedla k tobogánu Dragon. Ten byl červený a byla u něj tabule, která varovala, že je tam nebezpečí infarktu a poranění páteře. Prostě tam byla značka s vykřičníkem a varováním. Přeškrtnuté srdce a páteř. Ségra začala panikařit, že tam nejde. Tak jsem musela poprosit plavčíka, aby nás přeřadil. Pak jsem se večer dívala, co byl teda Dragon. Padalo se v kruhu pro 4 osoby volným pádem do trychtýře, který zas všechny vyplivnul, do dalšího trychtýře. Asi docela masakr. No Vulcano taky nebylo úplně sranda, protože jsem pořád na většinu atrakcí neměli nikoho do 4 tého otvoru v kruhu. Přidělili nám tak holku, která vážila víc než mi všichni dohromady. Trochu jsme měli strach, že nás po cestě vysype, ale zmákli jsme to a pak se ještě na dalších tobogánech spolu potkali. Stihli jsme i oběd v místní jídelně, která byla hodně zaměřená na smažbu (burgry, hranolky, hot dog atd.) Každopádně většina návštěvníku parku byla s touto nabídkou spokojená. Skončili jsme skoro zavíračkou v 17:30. Zavíralo se v 18:00 hod., ale to už nám asi stačilo. Přijeli jsme k našemu hotelu, kdy celá čtvrť byla ve stylu Las Vegas. Náš hotel se jmenoval Beverly Hills Hights. Tento typ hotelu není náš styl, ale mimo sezónu tu byl klid a personál byl velmi milý. Už jsme se těšili z té vody na večeři, kde jsme si na bufetu v hotelu nacpali pupky. Druhý den nás čekalo surfování, které jsem si zase podle recenzí vybírala a dost lidí mi poradilo na pláži Americas surfovou školu Kontraola. Dali jsme si pěší procházku z hotelu kolem pláže až k surfové škole, což byla hodina cesty. Recenze nelhali, pan majitel byl super milý udělali jsem registraci a dostali neopreny. Cena jedné surfové lekce byla 35 euro na osobu. Sranda byla dostat ségru do neoprenu, protože se to šprajclo. Surfování na Tenerifie a Srí Lance bylo dost jiné. Tady bych řekla, že to bylo těžší. Dostali jsme i boty do vody, aby jsme neměli odřené nohy, protože při vstupu do vody byly kameny a několik jich bylo ještě ve vodě, tak po kolena. To se mi stalo osudným. Kromě toho, že nám to nikomu moc nešlo, jsem se vracela s prknem do vody, když mi uvízl palec mezi kameny. Jak přišla vlna, tak palec zůstal mezi kameny a já o metr jinde. Takže to křuplo. Myslela jsem si, že jsem si ho jen narazila a tak jsem pokračovala dál. Jakmile jsem měla stoupnout na prkno, tak to dost bolelo. Musela jsem teda po 40 minutách z vody. Kromě toho jsem opět dostala prknem do hlavy a spoustu dalších parád s napitím vody:-) Přišli se na mě všichni podívat s tím, že to je jen zlomený nehet. Jakože v pohodě. Ségra říká teď už legendární hlášku: jako víš, jak by to bolelo, kdyby to bylo zlomené. To by si tady odlévala. No a tak jsem odpajdala zpět na základu a odevzdala surf a neopren. Fakt mě mrzelo, že jsem si to pořádně nemohla vyzkoušet až do konce. Ségra při tom chytla nervy, protože nás bylo ve skupině asi 6 a ostatní holky neposlouchaly kudy mají chodit zpět do vody a stáli v dráze, kde se ostatní pokoušeli jet. Pak přišly dohady ohledně jídla. Mě bolela noha a chtěla jsem si sednout někde blízko na jídlo. Miškus ale nechtěl za jídlo utrácet a chtěl Kebab. Byl unavený z vody a tím pádem ufrflaný. Nakonec Ti dva šli na Kebab, já jsem počkala na pláži a pak se mnou šli do bistra dát si kávu a já konečně jídlo. Tak dopadne člověk se zlomeným prstem:-) Odpajdala jsem na hotel a od Té doby to v podstatě jen natékalo. Protože neumím říct anglicky naražený prst, tak jsem pořád říkala všem, že ho mám zlomený a ségra mi říká: vždyť to nevíš, tak to neříkej. V podstatě jsem už jen čekala až druhý den odjedeme, protože jsem nemohla nic dělat. Ráno jsme vrátili auto do půjčovny a Ti dva mi pořád říkali, hlavně jim řekni to s tou pneumatikou. Už se fakt těším, až s konečně naučí anglicky, jak slibují a začnou to říkat sami. Pána z Topcaru záležitost s pneumatikou vůbec nezajímala, aby Ti dva měli radost, tak jsem mu to pro jistotu zopakovala dvakrát a on jen mávl rukou a říká: OK, díky. Odbavení proběhlo v pohodě a cestu domů zas někteří prospali. U nás v ČR nás čekalo už trochu studenější počasí. No a protože mi celý nárt modral a hnědl a rudl, tak jsem šla další den na rentgen a výsledek samozřejmě byl: zlomený palec. A kdo tady pak kecá. Požadovala jsem veřejnou omluvu před nastoupenou jednotkou.

Co k Tenerife dodat. Jako vždy jsem se pokusila vybouchat všechny možné zážitky za týden. Já asi fanoušek Tenerife nebudu, protože se mi města moc nelíbily. Příroda NP Pico de Teide, Anaga a Masca byla super. Já jsem však zastánce tvrzení, že nejdřív je potřeba vše vidět na vlastní oči a pak teprve hodnotit a každému se líbí něco jiného. Já už se třeba zase těším do Chorvatska mimo sezónu.